Areál s pozůstatky nejstarší dochované raně středověké architektury na Vyšehradě náleží k jedněm z mála míst, kde se návštěvník může setkat s autentickým prostorem archeologicky odkrytých staveb, náležících k nejstarším stavebním památkám v Čechách. Současně je tento prostor jedním z nejstarších areálů, zpřístupňujících památky mimořádného významu nejširší veřejnosti. 

Počátek zájmu o tento prostor souvisí s náhodným nálezem dlaždic (tzv. vyšehradského typu), k němuž došlo v r. 1884 při rekonstrukci zázemí kanovnické rezidence.  Následný rozsáhlý archeologický výzkum baziliky sv. Vavřince byl součástí intenzívní výzkumné kampaně vedené Komisí pro výzkum Vyšehradu, která se rozvinula na Vyšehradě ve 20. letech 20. století.  Areál určený pro prezentaci památky a její zpřístupnění nejširší veřejnosti byl zbudován v r. 1934 nad relikty hlavní a jižní lodi po výzkumu v letech 1924, 1925 a 1931. Severní loď baziliky včetně dvou podlaží její apsidy je dosud z podstatné části dochována ve stávající veřejně nepřístupné budově někdejšího děkanství. Provoz areálu zkomplikovaly válečné události, následné úpravy prostoru pro veřejnost proběhly až na přelomu 60. a 70. let 20. století po ukončení výzkumu tehdejšího Archeologického ústavu ČSAV.  V roce 2011 se podařilo z iniciativy Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v.v.i. a za finanční podpory Pražského archeologického fondu i Magistrátu hl. města Prahy uskutečnit projekt celkové sanace areálu.  Kromě pozůstatků vlastního zdiva baziliky je dnes součástí prezentace replika části dlažby vyšehradského typu a symbolická rekonstrukce jižní části půdorysu unikátní centrální předrománské stavby, jejíž podoba nebyla před projektem sanace známá.

Trojlodní bazilika sv. Vavřince byla založena knížetem Vratislavem koncem 70. nebo počátkem 80. let 11. století v dominantní poloze při jižním okraji vyšehradské skály a v těsném kontaktu s hradní akropolí. Od ní ji odděloval příkop, probíhající před západním průčelím baziliky. Oproti kapitulní bazilice, zasvěcené sv. Petru byla stavbou prostší (jednochórovou s příčnou lodí) a drobnější (délka 23,5, šíře 17 metrů). Kostel, zbudovaný z typických nízkých hrubě opracovaných opukových kvádříků, byl vybaven honosnou reliéfní dlažbou z pálené hlíny. Výjimečné šestiboké dlaždice s motivy fantastických tvorů a s vyobrazením císaře Nerona jsou kromě Vyšehradu známy z nejvýznamnějších rezidencí českých panovníků či sídelních míst kapitul. Poprvé byly nalezeny právě v této bazilice a patří k nejcennějším archeologickým památkám Vyšehradu. Nález byl vztažen k době založení baziliky a dlaždice, náležící k této skupině, byly označeny jako dlažba vyšehradského typu. Baziliku obklopovalo pohřebiště, jehož založení spadá do doby po vzniku baziliky. Tomu odpovídají i nepočetné hrobové milodary a skutečnost, že některé hroby byly překryty náhrobními kameny. Z nálezu denáru z doby královské vlády Vratislavovy (tj. po roce 1085) v ruce jednoho z pohřbených, je odvozováno stáří baziliky.

Prvou stavbou v tomto prostoru byla ale velkoryse koncipovaná centrála s pravoúhlou lodí a třemi půlkruhovitými apsidami (trikoncha). Dobu jejího vzniku nelze zatím upřesnit a nevíme ani, zda se tato stavba dočkala svého dokončení. Nemůžeme vyloučit, že jde o panovnickou fundaci z doby založení Vyšehradu, tedy někdy z doby kolem poloviny 10. století. Shora omezuje možné období její výstavby až založení baziliky, zbudované nad jejími základy. Pohybujeme se tedy v rámci širokého intervalu ca pol. 10. – ca 3. třetina 11. století. Ačkoliv zdivo této stavby bylo zachyceno již výzkumy v meziválečném období, poprvé byla stavba interpretována jako sakrální až v 60. letech B. Nechvátalem. Tehdy byla hypoteticky rekonstruována do podoby kříže. Půdorys trikonchy mohl být ale rekonstruován až na základě revizního (2011) a následného badatelského výzkumu (2014). Uvedený typ sakrální stavby je v našem prostředí pro dané období bez analogií, vymyká se i svými rozměry (podélná osa minimálně 25 m). Svou kapacitou kostel přesahoval i rotundu sv. Víta na Pražském hradě. To podtrhuje možnou souvislost stavby se založením druhého pražského hradu, ať již byl stavitelem Boleslav I., či někdo z jeho následovníků. Centrála byla ve svých základech stavěna z hrubě opracovaných opukových kamenů na místní jíl. Nadzemní zdivo není dochováno.

Na přelomu července a srpna 2018 byla odkrytím předpokládaného zdiva severní apsidy trikonchy v podstatě ukončena terénní část mnohageneračního výzkumu.  Ta definitivně potvrdila teprve před málo lety rozpoznanou unikátní podobu této stavby, jejímž stavebníkem musel být některý z významných přemyslovských knížat - v úvahu připadají Boleslav I., Boleslav II. nebo případně i kníže Vratislav II. Přesnější datování stavby zatím prameny nedovolují.