V prostoru jihovýchodně od dnešního rybníka (plocha 2) existovalo nejstarší známé středověké sídliště v katastru dnešních Čimic. Stopami po něm byla nejméně dvě mělce za­hloubená dna chat vybavených jednoduchým otop­ným zařízením a také zásobní jámy. V ploše 2 pokračovalo osídlení v období starohradištním (polovina 7. až konec 8. století) a podle stopového zastou­pení příslušných keramických nálezů snad ještě v období středohradištním (9. až 1. polovina 10. století). V mladohradištním období (2. polovina 10. až 1. po­lovina 12. století) se osídlení přesunulo přibližně 130 metrů k západu, kde byly na nepříliš skloněném jižním svahu nad rybníkem (plocha 3) odkryty úseky mělkých příkopů, či spíše žlabů. Takové útvary archeologie vykládá jako ohrazení či alespoň vymezení určitého prostoru. Příkopy/žlaby nemusely být prováze­ny nějakou nadzemní fortifikační či ohradní stavbou, např. palisádou, ale mohly sloužit jako nepřekročitel­ná překážka pro dobytek. Rozsah archeologického odkryvu neumožňuje stanovení ani přibližného roz­sahu pozemku, který mohl být takto vymezen, i tak je nález cenný jako další z dosud nečetných ukázek svého druhu z českého území. Ještě o 50 metrů dále západním směrem došlo k odkryvu pozůstatků za­hloubeného či polozahloubeného obdélného objek­tu – tzv. zemnice či polozemnice – se stopami ohniš­tě na podlaze, který však byl dle keramických nálezů o něco starší než zmiňované žlaby.

Písemné prameny k Čimicím mlčí až do roku 1328, kdy jsou zachyceny jako majetek svatovítské kapituly. O šest let později probošt kapituly popisoval škody, které utrpěly kapitulní držby, mezi jinými Čimice. Ka­pitulní urbář z počátku 15. století v Čimicích zmiňuje proboštův dvůr (curia), vinici, rybník a jednoho člověka, snad je myšlen správce dvora či někdo, kdo repre­zentuje vrchnost. Na počátku husitských bouří se kapitulního majetku násilně zmocnili měšťané Nového Města pražského, a i pak se stával dvůr předmětem častých obchodních transakcí a v průběhu husitských válek poté zpustl.