Ze staroměstských hradeb se mnoho nedochovalo. Je ale samozřejmé, že tak rozsáhlá díla, vyznačující se mimořádnými rozměry svých nadzemních staveb stejně jako ohromnou kubaturou zásahů pod úroveň terénu, nemohou zmizet beze stopy. Některé jeho části stojí dnes jako solitéry, jiné tvoří součást pražské domovní zástavby, ale podstatná část fortifikace zůstala ukryta pod dlažbou. V případě staroměstského opevnění nám je navíc dodnes připomínají názvy některých ulic – Hradební, Na Příkopě, Na Můstku.

Podle kronikářských zpráv byl stavitelem opevnění města pražského král Václav I. Rozsáhlé dílo mimořádných rozměrů bylo realizováno ve dvou fázích. V první z nich ve 30. letech 13. století byl vystavěn oblouk opevnění od Vltavy k Vltavě zhruba v trase dnešních ulic Národní, 28. Října, Na Příkopě a Revoluční. K dokončení staroměstské fortifikace výstavbou hradební zdi proti řece, tj. na severu a západě, došlo roku 1253.

Na jižní a východní straně fortifikaci tvořil 14-20 m široký a 5-9 m hluboký příkop, za ním asi 2 m vysoká parkánová zeď, 11-18 m široký parkán a vlastní hradební zeď. Zeď byla přes dva metry silná a asi devět metrů vysoká. Obranu zesilovalo asi 16 pravidelně rozmístěných hranolových věží.

Jméno domu souvisí se starým názvem kupeckých krámů – kotců. Před bránou u sv. Valentina byl trh na len a pazdeří. Pazdeří je dřevitá dužina obsažená ve stoncích rostlin, ze kterých se získávají textilní vlákna. Pro vysokou hořlavost je nebylo možné vozit do středověkého města. Výrobky z textilního vlákna byly významnou součástí každodenního života obyvatel středověkého Prahy.

Se středověkým textilnictvím a barvířským řemeslem se veřejnost mohla seznámit v roce 2017 na výstavě  Od nitě ke košili v domě U Zlatého prstenu ( Muzeum hlavního města Prahy, Týnská 6, Praha 1 – Staré Město) či ve stejnojmenné publikaci.

Současný stav zástavby je dílem pražské asanace na přelomu 19. a 20. století, která v dotčeném území zásadně změnila půdorysnou a nivelační úroveň staršího osídlení a zástavby.

Nájemní dům ve stylu manýristické novorenesance byl postaven v l. 1885-86 podle projektu stavitele a současně majitele domu V. Sigmunda za pomoci stav. F. Tichny. Dům „Na Kocandě“ z části obsadil plochu někdejšího dvora u kostela sv. Valentina, který pravděpodobně prodělal v románské době několik přestaveb. Rovněž musíme počítat s jeho starším předchůdcem. Při výstavbě staroměstského opevnění ve 13. století byla hradební zeď (o šířce až 2 m) vedena i kolem Vltavy, tj. i v místech pod současným objektem čp. 71 v Křižovnické ulici.

V raném středověku bylo v okolí i pohřebiště bez kostela. Jeden z hrobů byl v okrajové části pozemku domu objeven v roce 2016. Hrob je datován do 2. poloviny 9. až 1. poloviny 10. století.

V průběhu současné rekonstrukce byl ve sklepení domu odkryt unikátní archeologický nález – brána z poloviny 13. stol., vzácný pozůstatek staroměstského opevnění.

U hradby proti vodě, která je zachována ve sklepích domu zvaném „Na Kocandě“ v Křižovnické ulici čp. 71/I ve výjimečně souvislé délce více než 26 metrů, zaznamenáváme kromě menší šířky zdiva (cca 1,6–1,9 m) i téměř výhradní užití břidlice a křemence jako stavebního materiálu. Výšku této hradby zde můžeme zatím jen odhadovat. Vzhledem k menší šířce a lépe hájitelné pozici využívající blízký tok Vltavy byla pravděpodobně nižší.

Z městských bran zůstala zachována pouze brána na prvním pilíři Juditina mostu, která je dnes skrytá ve zdivu jihozápadního nároží křižovnických budov v sousedství Karlova mostu. Nově v roce 2017 odkrytá brána u sv. Valentina v podzemí domu Na Kocandě byla původně tvořena jen prostým průchodem bez dalších konstrukčních prvků. Portál brány je vyzděn z pískovce pravděpodobně z lomu na Petříně a původní vozovka z říčních valounů se nyní nachází asi 5 metrů pod dnešní uliční úrovní. Brána je tak velká, aby stačila na pohodlný průjezd vozu s potahem nebo jezdce na konci.