Nejstarší osídlení areálu je doloženo nejpozději v 11. století. V následujícím věku zde vyrůstá jeden z podhradních dvorců pravobřežní pražské sídelní aglomerace s rotundou sv. Vavřince, která pochází snad již z 1. poloviny 12. století. Na počátku 30. let 13. století sem přichází řád templářů. Kostel si upravují ke svým potřebám a usazují se patrně v kamenné budově komendy. Její sporé zbytky se skrývají ve sklepích východního křídla areálu. Po zrušení templářského řádu v roce 1312 jeho majetek získali johanité, kteří jej obratem prodali dominikánkám sídlícím do té doby na levém břehu Vltavy na Újezdě. Ty na získaném místě vystavěly svůj klášter, který držely až do jeho zrušení v roce 1782. Během 14. století byl na místě rotundy vystavěn gotický klášterní kostel sv. Anny a severně od něj klášterní budovy na nepravidelném půdorysu s ambitem na třech stranách rajského dvora. Pozůstatky románských fází kostela sv. Vavřince byly odkryty archeologickým výzkumem v letech 1956 – 1957. Z původní rotundy, postavené z opukových kvádříků, se dochovalo základové a částečně i nadzemní zdivo kruhové lodi s apsidou oddělenou širokým pravoúhlým ústupkem. Druhá románská etapa je spojována s templářskými úpravami 30. let 13. století. Z rotundy byla odbourána apsida a rozměrnější lichoběžníková loď s podkovovitou apsidou byla zbudována na jejím místě. Kruhová loď rotundy zůstala stát na západě, snad v podobě válcové věže. Severní zeď lichoběžníkové lodi byla částečně pojata do následné stavby chórové části gotického chrámu dominikánek. V jeho západní polovině byla při opravě podlah v letech 2003 –2004 odkryta dochovaná gotická dlažba, tvořená kombinacemi kamenných desek a režných terakotových dlaždic. Nedávné restaurování chrámu odkrylo množství nástěnných maleb, které zdobily stěny kostela v neobyčejné kvalitě. Nejstarší a nejkvalitnější z nich lze řadit do okruhu dvorské malby 2. poloviny 14. století.