Ve 14. století se území na novoměstském břehu Vltavy naproti Slovanskému ostrovu nazývalo Ve smraďařích, dnes se tam říká V Jirchářích. Není příliš divu, že koželuhové byli nazýváni smraďaři. Činnost koželuhů způsobovala zamoření vzduchu nesnesitelným pachem pocházejícím ze zpracovávaných kůží. Jircháři se nazývali tzv. bílí koželuhové, protože se specializovali na zpracovávání lehkých a jemných kůží z jehňat a kůzlat, které byly základními surovinami pro šití rukavic. Archeologicky se podařilo zbytky jirchářské dílny odkrýt v zadních traktech domů v Pštrossově ulici, ale také v nedalekém domě v ulici Opatovické. Výkopy v Pštrossově ulici (v r. 1993 až 1994), odhalily v zadní části domu soustavu 17 kádí zapuštěných pod úroveň terénu. Podle nalezených zlomků keramiky je zřejmé, že zařízení bylo v provozu na sklonku 16. století nebo ve století následujícím. V jamách hlubokých zhruba 0,5–0,8 metru o průměru větším než jeden metr, sestavili koželuzi z dřevěných pružin stažených na několika úrovních lýkem káď. Prostor mezi stěnou výkopu a káděmi poté vyplnili maltou, jež celou konstrukci zpevňovala. Opakované nakládání kůží do kádí s různými roztoky a přísadami (vápenné mléko, třísla apod.) bylo základem postupů při jejich zpracovávání. Není nikterak překvapivé, že nálezy kádí byly doprovázeny velkým množstvím ovčích a kozích kostí ležících všude okolo. Jehněčí a kůzlečí kůže byly totiž pro jircháře základní surovinou. Analýzou kostí bylo zjištěno, že pocházejí především z předních končetin mladých zvířat. Je zřejmé, že kůže byly do dílen přiváženy ještě s předními končetinami, které zůstaly při stahování spojeny s kůží a k jejich odřezání došlo až v další fázi zpracování.