Bazilika sv. Petra (od 12. století bazilika sv. Petra a Pavla) byla založena knížetem Vratislavem II. okolo roku 1070 jako kapitulní chrám. Prošla složitým stavebním vývojem, jehož doklady jsou dnes z velké části skryty pod úrovní terénu hřbitova východně novogotické pseudobaziliky, a zčásti pojaty i do jejího zdiva. Prvou stavbou byla trojlodní dvouchórová bazilika s kryptou. Chrám byl určen jako místo posledního odpočinku zakladatele kapituly Vratislava II. a členů jeho rodu. Zdivo románské baziliky je dochováno ve značné části půdorysu stojící stavby (zejména pokud jde o hlavní a jižní loď). Západní chór je dochován přímo pod podlahou kněžiště dnešního kostela.
Zcela novou představu o vývoji stavby ve 14. století vnesl nečekaný objev základů zaniklého dlouhého gotického chóru, jehož výstavba je dávána do souvislosti s aktivitami Elišky Přemyslovny. Během vlády Karla IV., který nechal loď baziliky přestavět podle vzoru jihofrancouzských katedrál, se chrám stal největší sakrální stavbou Prahy (délka 110 metrů). Dokončení prvotního záměru však zabránilo propuknutí husitských válek.
Jižně od kostela se v raném středověku rozkládala panovnická rezidence, tzv. akropole, o velikosti dvou hektarů, oddělená od ostatního hradu příkopem. Její součástí byl palác a další stavby Předpokládán zde je i kostel. Při východním obvodu akropole se kromě kapitulní baziliky tyčila drobnější bazilika sv. Vavřince. Kapitulní chrám byl s akropolí propojen kamennou chodbou na mostním oblouku překračujícím příkop. Z někdejšího románského mostu odkrytého archeologickým výzkumem v prvé polovině 30. let minulého století, je viditelná jeho jižní část. Konstrukce byla zděna z nízkých opukových kvádříků. Most byl tvořen dvěma podélnými zdmi, mezi nimiž probíhá příčně oblouk valené klenby. Nadzemní část podélných zdí mostu se výjimečně dochovala až do výše ca 1,8 metrů. Šlo tak nejspíše o chodbu uzavřenou plochým stropem, pro niž nalézáme analogie např. na románském Pražském hradě.
1 | 2 | 3 | 4 |
5 | 6 |
Datum vložení: 17.5.2017 | Datum aktualizace: 25.2.2019
Autor: Ivana Boháčová