Obvod Praha 9, K. ú. Újezd nad Lesy |
údolí Horušanského potoka |
Povrchové pozůstatky zaniklé středověké vsi a novověké rybniční soustavy. Díky vynikajícímu stavu dochování se překvapivě jedná o nejautentičtěji zachovanou památku z období gotiky na území hlavního města Prahy. |
Přístup je možný pěšky či na kole po oblíbených vycházkových trasách v Klánovickém lese od železniční stanice Praha - Klánovice či Úvaly u Prahy. |
http://www.archeologickyatlas.cz/cs/lokace/praha_ujezd_nad_lesy_ves_hol |
Lidový název rozsáhlého Klánovického lesa – Vídrholec – lakonicky vyjadřuje jeden pozoruhodný sídelněhistorický proces, který se zde, na východním okraji Prahy, odehrál v pozdním středověku a v raném novověku. Označení pochází z německého sousloví wieder Holz, označuje tedy místo, které se stalo znovu lesem. V závěru 13. či v průběhu 14. století se zde nacházela odlesněná krajina, ve které se vedle kostelní vsi Lhota, tvrze a dvoru →Slavětice nacházela též vesnice Hol, ne zcela správně označovaná někdy jménem Žák. Protože majiteli těchto statků byli převážně pražští patricijové, byl tento region již v této době úzce spjat s Prahou a představoval součást jejího hospodářského zázemí. Místní obyvatelé hospodařili na nepříliš úrodných písčitých a suchých půdách, své živobytí proto hledali i přímo v Praze. Neblahé období husitských nepokojů způsobilo, že se ves Hol a zřejmě též sousední Lhota úplně vylidnila. Díky mlčení pramenů jsme naštěstí ušetřeni podrobností běd a možná i kališníky rozpoutaných ukrutností, které v této době na místní obyvatele dopadly. Jisté je, že po odeznění husitské bouře je Hol jmenován již jen jako pustý. V raném novověku byla neoraná pole, opuštěné domy i zapomenuté hroby někdejších obyvatel plánovitě přeměněny v hospodářsky využívaný lesní komplex. Horní tok Horoušanského potoka přehradila dvojice rybničních hrází, které zadržovaly vodu ještě na počátku 19. věku. Východněji položený z těchto rybníků, Žák, pak ukryl pod svou hladinou ruiny Holu. Paměť na tento dramatický příběh zmizelé vsi se dochovala nejen v názvu lesa, ale též v několika vyprávěních, například v pověsti O zvonech ze Žáku nebo v pohádce Zvířátka a Petrovští.
Terénní pozůstatky vsi Holu objevil v 60. letech B. Nechvátal a blíže se jimi zabýval Z. Smetánka, který zánik vsi datoval až do období třicetileté války. Po roce 2010 se poznání památky intenzivně věnoval T. Klír a jeho žáci, zejména M. Beránek. Byly zde uplatněny četné poznávací postupy, jako geodeticko-topografický průzkum, geofyzikální měření, průzkum detektorem kovů i archeologický odkryv.
Osu celého areálu představuje Horoušanský potok, který jím protéká přibližně od západu na východ. Jeho tok v minulosti přehradily hráze dvou rybníků (A a B), které coby dnes zdaleka nejvýraznější povrchové tvary vymezují východní a západní hranici celé lokality a právě spolu s potokem představují dobrou orientační pomůcku při prohlídce zaniklé vsi. Okolo potoka se po obou stranách rozkládala rozsáhlá obdélníková náves (C) o rozměrech 90 x 470 metrů, podél jejíž severní i jižní strany se nacházejí pozůstatky jednotlivých usedlostí, kterých lze napočítat minimálně 21.
Průměrné rozměry parcel se pohybovaly okolo 40 x 60 metrů, na plánu vsi však nalezneme i parcelu poloviční, tříčtvrteční, ale naopak i dvůr, který dohromady se zahradou zaujímal trojnásobnou plochu. Jednotlivé parcely byly od sebe odděleny zřejmě poměrně mohutnými kamennými zdmi; kámen ostatně představoval základní stavební materiál. Přímo v místě se totiž nacházejí bohaté zdroje pískovce, takže lze seriózně uvažovat o tom, že – vedle samozřejmého zemědělství – představovala právě těžba, základní opracování a transport stavebního kamene jednu ze složek obživy obyvatel vesnice.
Jádro samotné usedlosti tvořil obytný dům, jehož základní modul představovala trojprostorová dispozice: směrem od čela parcely (strany přivrácené k návsi) se nacházela jizba (obytná místnost), na kterou navazovala síň s černou kuchyní a skladovací prostor – komora. Charakteristické relikty těchto staveb lze najít prakticky na všech holských parcelách. Pozoruhodná je kontinuita této stavební tradice, která – jak se lze přesvědčit při návštěvě okolních vsí – přetrvala až do počátku 20. století. Dalšími objekty na parcelách bývaly chlévy a jiné hospodářské budovy, někdy připojené jako přidané prostory k základnímu typu trojprostorového obytného domu, jindy postavené samostatně. I u nich se zřejmě v nemalé míře uplatnil jako stavební materiál kámen, nechybí však ani doklady celodřevěných konstrukcí. Životně důležité zařízení představují studny, které se ve vysokém počtu zachovaly do dnešních dní. Na některých parcelách lze potom narazit na výraznou terénní sníženinu, kterou je možné interpretovat jako pozůstatek hnojiště. Většina těchto objektů se soustředila v čelní polovině parcely, zadní část pak sloužila jako bylinková a zelinářská zahrada.
Vesnický dům
Nejpozději od 13. století se objevují trojdílné vesnické domy, jejichž základní podoba ve vesnickém prostředí přetrvávala také po celý novověk až do počátku 20. století. Trojdílný dům sestával ze tří základních částí – jizby, síně a komory (místo komory mohl být třetí částí chlév, tato varianta je obvyklá v horských oblastech). Do domu se vcházelo ze dvora přes síň, která představovala střední část domu. Síň byla komunikačním prostorem, kterým se vcházelo do jizby na straně jedné a komory na straně druhé. Ve středověké vesnici Hol byla jizby umístěna směrem k návsi, komora se nacházela na odvrácenější straně. Vstupní síň neplnila pouze komunikační funkci, v její zadní části se nacházela černá kuchyně a rovněž byla využívána ke skladovacím účelům.
Obytným jádrem domu byla jizba, která byla jako jediná z místností vytápěna. Otopné zařízení se nacházelo v rohu za dveřmi, vždy proti stěně obrácené do dvora. Jizba bývá označována také jako dýmná jizba kvůli dýmu, který proudil z otevřeného ohně a pece do místnosti. Dým zabíral většinu horní části místnosti, která byla vysoká až 4 m, a byl odváděn z domu tzv. dýmnými okny v horní části štítové stěny. Rychta ve vesnici Hol byla interpretována jako trojprostorový dům s jizbou s polodýmným provozem, tedy s dýmníkem nad černou kuchyní. Od konce 15. století se objevují ve vesnickém prostředí dýmníky k odvodu kouře a ze zakouřené jizby se stává světlá síň. Naproti peci býval umístěn stůl s lavicemi při stěnách. Komora sloužila především jako skladovací prostor. Vzhledem k tomu, že se v ní nenacházelo otopné zařízení a nebylo tudíž nutné řešit odvod kouře, mohla být komora nižší než dýmná jizba. Z tohoto důvodu se předpokládá dvoupatrová dispozice komor.
Domy byly ve většině případů orientovány k uliční čáře či návsi svou štítovou stranou (štítová orientace), v ojedinělých případech se objevuje i orientace okapová, kdy dům byl orientován k ulici svou delší stěnou se střechou s okapem. Trojprostorový obytný dům spolu s hospodářskými objekty tvořil vesnickou usedlost. Jako hospodářské objekty se označují většinou chlévy, špýchary (uskladnění vymláceného obilí), stodoly (uskladnění nevymláceného obilí, mlat pro vymlácení obilí), kolny (uskladnění nářadí) a studny.
Zájemcům o vývoj vesnické architektury je třeba doporučit návštěvu nedalekého skanzenu v Přerově nad Labem, který nabízí srovnání s mladšími, ale typově podobnými stojícími objekty. Doposud užívané domy, které v jádru uchovávají středověkou trojprostorovou koncepci, ale které byly vybudovány po roce 1902, lze spatřit také v nedaleké vsi Horoušany (např. čp. 47, ale i silně přestavěné čp. 53); tamtéž lze doporučit zastávku v hostinci A. Basaře, který zachovává původní dispozici vesnické sokolovny s výčepem. V sousedních Vyšehořovicích je pak možno absolvovat vycházku po naučné stezce, která prezentuje vedle drobné raně novověké architektury zejména pozůstatky raně gotického kostelíka v prostoru místního hřbitova.
Rychta |
Největší usedlost (usedlost č. 14). |
Pozůstatky největší z objevených středověkých usedlostí. Usedlost sestávala z trojprostorového obytného domu a chlévu či jiných hospodářských budov. Součástí této usedlosti byla i studna. Usedlost se zahradou byla trojnásobně větší než průměrné holské usedlosti. |
Areál zaniklé vsi Hol se rozprostírá na ploše několika hektarů a střídají se v něm pásy mladého i vzrostlého lesa. Ty sice usnadňují orientaci v terénu, ale zároveň znemožňují udělat si celkovou představu o původním prostorovém členění celého areálu. Vymapování terénních reliktů či snímek leteckého laserového skenování dobře ukazuje strukturu návsi, jednotlivých usedlostí, zahrad i navazující plužiny, postrádá však názornost a "třetí rozměr" stojících budov.
Proto byla vytvořena 3D vizualizace, jež přináší dokonalý dojem zmizelého sídliště. Jeho autoři - M. Beránek, P. Vavrečka a J. Hasil - do něho nechtěli vložit příliš mnoho spekulací, pro které postrádáme přímé pramenné podklady, proto nejsou hmotové rekonstrukce budov texturovány. Rekonstrukce původních konstrukčních prvků, materiálů a povrchů zaniklých staveb se proto uplatňují jen v detailním pohledu do dvora usedlosti XIV; vycházejí vesměs ze skutečných historických staveb zachovaných ve skanzenech v Kouřimi, Přerově nad Labem a v Milíkově. Více informací o 3D vizualizaci zaniklé vesnice Hol a s ní související aplikací naleznete v rozhovoru s Janem Hasilem v pořadu Prahou křížem krážem v příspěvku nazvaném Zaniklou středověkou vesnicí Hol v Klánovickém lese vás provede speciální aplikace.
1 | 2 | 3 | 4 |
5 | 6 | 7 | 8 |
délka úseku | popis úseku | cíl |
---|---|---|
1,8 km | od nádraží v Praze Klánovicích po červené turistické stezce | západní hráz v areálu zaniklé obce |
0,15 km | lesem od západní hráze v areálu zaniklé obce směrem na sever | středověká studna |
0,3 km | areálem středověké vesnice od studny směrem na severovýchod | rychta |
0,2 km | areálem středověké vesnice od rychty směrem na severovýchod | novověká rybniční hráz |
0,17 km | areálem středověké vesnice od východní novověké rybniční hráze směrem na západ | dům s okapovou orientací |
2,3 km | lesní cestou od domu s okapovou orientací směrem na západ zpět do Klánovic | Slavětínská ulice |
0,5 km | Slavětínskou ulicí směrem na jih na vlakové nádraží | vlakové nádraží |
Datum vložení: 9.1.2017 | Datum aktualizace: 14.3.2020
Autor: Jan Hasil - Michal Beránek