Vydejme se společně na procházku po královské cestě, vedoucí ze Starého Města pražského přes Karlův most na Pražský hrad v době krále a císaře Karla IV. Navštívíme všechny objekty spojené přímo s panovníkovou fundací a jeho záměrem vytvořit z Prahy reprezentativní světovou metropoli a „druhý Řím“.  Jednotlivé popisované objekty jsou významné nejen z hlediska uměleckého a architektonického, ale především kulturně historického. Karolinum, Staroměstská mostecká věž, Karlův most, kostel P. Marie pod Řetězem, katedrála sv. Víta či socha sv. Jiří na 3. hradním nádvoří byly za vlády Karla IV. vystavěny a upraveny, mnohde za přímé účasti dvorské stavební huti Petra Parléře ke slávě Prahy a celého císařství.

Karolinum

Původní univerzitní kolej, založená Karlem IV. v 60. letech 14. století, sídlila v židovské čtvrti na Starém Městě pražském, pravděpodobně někde na místě dnešní Filozofické fakulty. Rychle stoupající počet studentů pražské univerzity a také její prestiž vedl již po dvaceti letech její existence Václav IV. k rozhodnutí přesunout univerzitu do živejší části Starého Města, na Nové tržiště. Nejprve sem – do bývalého Rotlevova domu – umístil nově založenou kolej nesoucí jeho jméno, roku 1383 pak získal pro univerzitu další měšťanské domy. Ty byly přestavěny pro účely přesunuté první a nejstarší univerzitní koleje – Karlovy. Cílem úprav bylo získání reprezentativního objektu – roku 1386 byla přestavba v základu dokončena – a vznikl areál s několika křídly a vnitřním dvorem, s přednáškovou aulou a dalšími posluchárnami. Byly zde pokoje pro dvanáct mistrů svobodného umění i byty pro studenty a další nezbytná zařízení: kuchyň, jídelna, lázně a vězení. Další rozvoj koleje byl zastaven po vydání Dekretu kutnohorského v roce 1409, což znamenalo odchod většiny mistrů a studentů z univerzity a výrazné omezení univerzitního provozu a také poklesu významu pražské univerzity.

Pražská univerzita byla vlastně první univerzitou ve střední Evropě. Založena byla Karlem IV. v roce 1348 a měla při svém vzniku čtyři fakulty: artistickou (svobodných umění), teologickou, právnickou a lékařskou. Vzorem pro toto uspořádání byla univerzita v Paříži, vzorem univerzitního učení založeného císařem pak univerzita v Neapoli. Absolvování fakulty svobodných umění bylo podmínkou pro studium na dalších třech fakultách. V počátcích bydleli studenti spolu se svými mistry v klášterech a řeholních domech. Od samého počátku byla součástí univerzity i knihovna, do které věnoval panovník několik desítek rukopisů a nařídil uvolnit i knihy z řádových knihoven. Ze soupisu Karlovy koleje (60. léta 14. století) vyplývá, že knihovna měla osmnáct oddělení podle obsahu – každé mělo dále devět skupin knih po osmi až osmnácti titulech. Knihovna byla uchovávána ve dvou velkých skříních.

Staroměstská mostecká věž

Je triumfálním nástupem na Karlův most a započíná další etapu královské cesty na Malé Straně. Je pandantem malostranské románské Juditiny věže, kterou architektonicky vyvažuje v rámci kompozice Karlova mostu a na kterou navazuje ikonograficky svým sochařským programem. Přízemí věže pochází z doby výstavby kamenného mostu (započat 1357), klenba průjezdu byla provedena po roce 1373 a celá věž byla dokončena v roce 1380. Věž je dílem parléřovské huti a nese autorskou pečeť samotného Petra Parléře. Síťová klenba, jejíž žebra se v patkách přetínají a svorníky jsou vypuštěny, je přímým vývojovým předstupněm klenby svatovítského chóru – klenebního typu, který ovládne pozdně gotickou chrámovou architekturu. Také kompozice průčelí do Křížovnického náměstí, které vnímá návštěvník při nástupu na Karlův most a které je provázané se sochařskou výzdobou je přisuzováno Petru Parléři. Průčelí je horizontálně rozčleněné na tři etáže, což má symbolický, hieratický význam. Nejspodnější etáž vyjadřuje nejnižší úroveň pozemského života. Jsou zde osazeny znaky zemí českého státu za vlády Karla IV.  Prostřední úroveň – panovnická – vyjadřuje přechod mezi pozemskou a nebeskou sférou a ztělesňuje stěžejní význam osvíceného panovníka jako zástupce Boží vůle na zemi. Spočívá zde těžiště figurální výzdoby průčelí. Vlevo je znázorněn sedící Karel IV. s odznaky královské a císařské moci, vpravo mladistvý kralevic Václav IV. Hlava císaře Karla IV. se velmi realisticky natáčí v gestu respektu a pokory ke střední postavě, kterou představuje sv. Vít, patron pražského mostu i katedrály. Ten je znázorněn jako figura stojící na pražském mostě (naznačen dvěma mostními oblouky). S trochou nadsázky lze říci, že na vyobrazení působí jako první ze skulptur Karlova mostu, která stojí na počátku jeho tradice jakožto figurální sochařské galerie. Na mostních obloucích spočívají erby s vyobrazením císařské orlice na straně Karla IV. a českého lva na straně Václava IV. Co se týče formálního zpracování jsou postavy určeny k pohledu z bezprostřední blízkosti, z většího odstupu působí disproporčně – sraženě. Figurální scéna je zarámována lichým lomeným obloukem s opsaným vimperkem, posázeným kraby a s kytkou na vrcholu. Symbolicky je tak vyjádřeno posvěcení vládců a jejich Boží ochrana pod nebeskou klenbou. Nelze si nepovšimnout jistě nejen formální souvislosti mezi trůnícími postavami Karla a Václava a trůnící postavě vládce na starším reliéfu románské Juditiny věže. V nejvyšší úrovni je etáž členěna lichými arkádami, ve střední dvojici jsou umístěny postavy sv. Zikmunda a sv. Vojtěcha. Krajní dvě dvojice arkád jsou bez postav, lze spekulovat o tom, že sem měly být v budoucnosti možná umístěny další zástupci českého nebe. V této souvislosti je třeba o to více litovat, že se nedochoval sochařský program západního průčelí věže, obráceného směrem k mostu, bylo zničeno za bojů o Prahu v roce 1648.

Karlův most

Nahradil nejstarší kamenný most přes Vltavu zvaný Juditin, který poničila velká povodeň v roce 1342. Po více než deset let pak nahrazovalo jeho funkci dřevěné provizórium. Karel IV. se rozhodl vybudovat nový kamenný most, jeho základní kámen byl položen v roce 1357 a jeho stavbu řídil osobně architekt pražské katedrály Petr Parléř. Poučil se při jeho budování nedostatky staršího Juditina mostu a proto nový most byl proti vodě mnohem odolnější. Nejenže byl založen o více než o 4 m vyšší úrovni, ale jeho šířka byla v průměru větší o 2, 5m a přetínal takřka v jedné linii vypnuté proti proudu Vltavy. Mohutné půlkruhové oblouky byly značně širší než u mostu románského. Na místě původních 21 oblouků má jich gotický most pouze 16 a jsou obloženy tesanými pískovcovými kvádry. Masivní pilíře jsou na obou stranách dvojboce zahroceny, což je zde nejenom charakteristický znak parléřovského rukopisu, ale především účinné preventivní opatření proti tlaku vody a ledových ker.

Kostel P. Marie pod Řetězem

V letech 1370–1376, zhruba v době, kdy byla dokončována Staroměstská mostecká věž, dostal nové dvouvěžové průčelí i johanitský kostel u paty kamenného mostu. Mohutné dvouvěží pevnostního vzezření upomíná na prapůvodní funkci johanitského kostela s komendou, které byly součástí malostranského opevnění a chránily vstup na pražský most z malostranského břehu. Mezi věžemi vznikla elegantní chrámová předsíň, která na rozdíl od ostatních částí kostela ze 14. století, nese znaky vyspělé parléřovské architektury a je přímým ohlasem dvorské huti svatovítské katedrály. Půlkruhový, složitě profilovaný vstupní portál s motivy konzolek a baldachýnů vložených do širokých výžlabků upomíná na jižní vstup do katedrály sv. Víta. V profilaci dvojice ostře zalomených arkád převládá arrassovská hruška. Do stejného okruhu dvorské huti patří i drobné trojúhelné opěráčky s panelovanými stěnami, které nahoře vybíhají ve fiálu s kytkou.

Katedrála sv. Víta

Pražská katedrála byla vybudována na místě starších kostelů ve dvou stavebních fázích, pojmenovaných po vedoucích stavební huti: arrassovské (1344–1353) a parléřovské (1353–1399). Katedrála sv. Víta je poslední velkou katedrální stavbou v Evropě a uzavírá vývoj tohoto architektonického typu. Stavba královské katedrály povýšila celkově význam Prahy a celého království.

Základní kámen byl slavnostně položen 21. 11. 1344 za účasti krále Jana Lucemburského a obou kraleviců Karla a Jana Jindřicha. Založení souviselo s papežskou bulou, vydanou téhož roku, jejímž výrokem bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. Prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic.

Karel IV. koncipoval pražskou katedrálu jako rodové pohřebiště s důrazem na přemyslovskou tradici a jako schránu pro korunovační klenoty a další svátosti. Byly zde umístěny hroby čtyř českých světců. Hrob sv. Václava, se kterým nebylo nikdy hnuto, je ideovým těžištěm a středobodem celé katedrály. V blízkosti Svatováclavské kaple je také umístěna klenotnice a Zlatá brána, hlavní vstup do katedrály v době Karla IV. Podrobnosti o stavbě a vybavení katedrály sv. Víta lze nalézt v jiné prezentaci.

Zlatá brána (Porta aurea)

Byla původním slavnostním (a jediným) vstupem do katedrály před vznikem dvouvěžového západního průčelí za dostavby. Tudy vstupoval do chrámu korunovační průvod. Ve věži se nalézala klenotnice, v těsné blízkosti Svatováclavská kaple, ideové těžiště chrámu. Použití výjevu Posledního soudu má symbolický rozměr. Člověk touto branou vstupuje z profánního do sakrálního prostoru, podobně jako Poslední soud završuje jeho pozemskou pouť na zemi. Brána s mozaikou je datována do roku 1370.

V levé části výjevu vstávají postavy z hrobů, uprostřed Kristus soudce v mandorle nesené anděly. Vpravo archanděl Michale a ďáblové zahání zavržené do věčných plamenů. Přímluvci jsou rozmnoženi o české patrony nad mandorlou. Dole jsou připojeny postavy klečícího Karla IV. a císařovny Alžběty pomořanské.

Použití starobylé byzantské techniky mozaiky bylo záměrné a v té době v Evropě rozhodně neobvyklé. Mozaika je vyskládána ze skleněných barevných nebo zlacených skleněných kostiček zvaných tesely kombinovaných s křemínky.

Jezdecká socha sv. Jiří na 3. hradním nádvoří

Je významnou památkou středověkého kovolitectví je datována do roku 1373 a připisována je okruhu dvorské katedrální huti. Autory jsou dva bratři – kovolitci Jiří a Martin z Kluže. Kopie sochy je umístěna před františkánským kostelem v rumunské Kluži, odkud pochází její tvůrci. Dnešní prezentace s kruhovým soklem a kašnou je dílem architekta J. Plečnika z doby jeho působení ve funkci hradního architekta. Rozvinuté prostorové cítění plastiky je dáváno do souvislosti s protohumanismem pěstovaným na dvoře Karla IV. Sv. Jiří byl po celý středověk uctíván jako jeden z hlavních světců, byl patronem šlechty a rytířů.