Odpadní jímky tvoří specifický typ objektů zkoumaných archeology. Nejinak je tomu i v historických pražských městech. Na parcelách gotických měšťanských domů, ale i veřejných prostranstvích lze objevit různé typy těchto utilitárních zařízení: zděné, dřevěné jak roubené, tak zpevněné košatinou, zakopané sudy i prosté jámy bez další konstrukce. Častou středověkou praktikou byla transformace studny s kamenným roubením po jejím dosloužení na odpadní jímku. Takovýchto objektů – jímek i studní bylo na jediné středověké parcele v průběhu desítek let vyhloubeno několik. Jako příklad tohoto typu archeologického nálezů na Starém Městě pražském je možné uvést jímky nalezené pod komplexem pražského Klementina. Pod barokní jezuitskou kolejí se skrývá, kromě několika sakrálních staveb a reliktů dominikánského kláštera, též více než dvacet středověkých měšťanských domů. Příležitost poznat částečně jejich zázemí přinesl archeologický výzkum realizovaný zde v roce 2010.

V souvislosti s výměnou podlahy suterénů Klementina došlo k plošnému snižování sklepa pod Zrcadlovou kaplí o cca 0,8 m. Před zahájením stavby zde byl proveden archeologický výzkum. Protože při barokní výstavbě byl vyhlouben pod kaplí rozsáhlý sklep, došlo tak již na počátku 18. století k odstranění kompletní partie středověkého nadloží, tj. jak různých objektů a konstrukcí, tak sídlištních vrstev, které se zde uložily od počátku osídlení tohoto místa v raném středověku. Odstraněny byly i svrchní vrstvy podloží. Zkoumány zde tak mohly být pouze nejspodnější partie zahloubených objektů. 

Nejstarší dochované intaktní situace je možno na základě několika zlomků keramiky s archaicky zduřelým okrajem datovat do 12. století s tím, že v druhotném uložení zde byla nalezena i keramika 10.–11. století (nádoby s kalichovitě profilovaným okrajem).  Horizont 12. století byl reprezentován skupinou zahloubených objektů, převážně kůlových jam nalezených v centrální části plochy výzkumu. Objekty dokládají existenci dřevěných kůlových konstrukcí, které zde byly postaveny na sklonku raného středověku.

Vrcholně středověký horizont byl zastoupen několika prostými kruhovými jámami interpretovanými jako odpadní (fekální) jímky. Na základě nálezů keramiky z jejich výplně je možno předpokládat, že byly zaplňovány v průběhu 14. století. Do vrcholného středověku náleží i studna vyzděná z břidlicových kamenů, která po zániku své primární funkce sloužila též jako odpadní jímka. K výjimečným nálezům patří dva, až na úroveň spodní vody vyhloubené, pravoúhlé objekty s kamennou konstrukcí – odpadní jímky. První objekt nebyl odkryt celý, známe pouze jeden jeho rozměr, který činil 4,7 m. Vyzděn byl z lomové opuky a použita byla též břidlice. Dva dochované vnitřní rohy byly oblé. Druhý z objevených zahloubených objektů, vyzděný z břidlicových kamenů pojených hlínou, byl založen na čtvercovém půdorysu o vnitřních rozměrech 2,6 x 2,5 m.

Výplň jímky o dochované mocnosti jeden metr lze rozdělit do dvou částí. Spodní partii mocnou 0,5 metru tvořila zapáchající tmavá hnědočerná organická hlína. Objekt, který dle výplně sloužil jako fekální jímka, začal být zaplňován, dle drobných fragmentů skleněných nádob zdobených drobnými nálepy, modrou nití a taženými kapkami a zlomků vrcholně středověké stolní keramiky, ve 2. polovině 14. a v průběhu 1. poloviny 15. století. Spodní partie výplně byla prozkoumána pouze v rámci dodatečně položené bodové sondy o velikosti 1 x 1 metr situované v severovýchodním rohu jímky. Svrchní partie dochované výplně sestávala z heterogenního souvrství jílovitých i písčitých hlín s četnými drobnými úlomky dřev. Nejsvrchnější partie jímky i jejího zásypu, včetně nadzemních konstrukcí s ní současných, byly odstraněny při výstavbě jezuitského Klementina na počátku 18. století.

Dle zápisů městských knih staroměstských a s využitím známého plánu Klementina, který vyhotovil rektor Klementinské koleje Jan Miller roku 1710, je možno uvažovat o konkrétnějším umístění jímky v rámci soudobé zástavby. Millerův plán, který by měl zachytit starší topografickou situaci těsně před příchodem jezuitů, publikoval J. Schaller. Jeho přesnost však byla zpochybněna výsledky pozdějších archeologických výzkumů. Je možno předpokládat, že se jímka nalézala patrně na ploše zadní poloviny parcely jednoho z měšťanských domů. Dle zmíněného plánu by se v tomto prostoru mohl nalézat dům v písemných pramenech poprvé zmíněný k roku 1401, kdy patřil Marku Schotterovi, snad Němci, který utekl po vypuknutí husitské revoluce z Prahy. Objekt připadl obci, která ho prodala za 27 kop Křtěnovi z Hradčan, mistru bečvářskému. Další majitelé domu byli také bečváři. V 16. století, kdy se dům označuje znamením Sedmi andělů, je mezi jeho majiteli uveden krejčí a soustružník. V roce 1573 dům získává rod Kaprů z Kaprštejna. Dcery posledního majitele Zikmunda Kapra dům roku 1622 prodaly jezuitům. Ti jej na počátku 18. století spolu s okolními stavbami zbourali, aby získali další prostor v rámci procesu postupné výstavby své monumentální koleje.