Odpadní jímky tvoří specifický typ objektů zkoumaných archeology. Nejinak je tomu i v historických pražských městech. Na parcelách gotických měšťanských domů, ale i veřejných prostranstvích lze objevit různé typy těchto utilitárních zařízení: zděné, dřevěné jak roubené, tak zpevněné košatinou, zakopané sudy i prosté jámy bez další konstrukce. Častou středověkou praktikou byla transformace studny s kamenným roubením po jejím dosloužení na odpadní jímku. Takovýchto objektů – jímek i studní bylo na jediné středověké parcele v průběhu desítek let vyhloubeno několik. Jako příklad tohoto typu archeologického nálezů na Starém Městě pražském je možné uvést jímky nalezené pod komplexem pražského Klementina. Pod barokní jezuitskou kolejí se skrývá, kromě několika sakrálních staveb a reliktů dominikánského kláštera, též více než dvacet středověkých měšťanských domů. Příležitost poznat částečně jejich zázemí přinesl archeologický výzkum realizovaný zde v roce 2010.
V souvislosti s výměnou podlahy suterénů Klementina došlo k plošnému snižování sklepa pod Zrcadlovou kaplí o cca 0,8 m. Před zahájením stavby zde byl proveden archeologický výzkum. Protože při barokní výstavbě byl vyhlouben pod kaplí rozsáhlý sklep, došlo tak již na počátku 18. století k odstranění kompletní partie středověkého nadloží, tj. jak různých objektů a konstrukcí, tak sídlištních vrstev, které se zde uložily od počátku osídlení tohoto místa v raném středověku. Odstraněny byly i svrchní vrstvy podloží. Zkoumány zde tak mohly být pouze nejspodnější partie zahloubených objektů.
Nejstarší dochované intaktní situace je možno na základě několika zlomků keramiky s archaicky zduřelým okrajem datovat do 12. století s tím, že v druhotném uložení zde byla nalezena i keramika 10.–11. století (nádoby s kalichovitě profilovaným okrajem). Horizont 12. století byl reprezentován skupinou zahloubených objektů, převážně kůlových jam nalezených v centrální části plochy výzkumu. Objekty dokládají existenci dřevěných kůlových konstrukcí, které zde byly postaveny na sklonku raného středověku.
Vrcholně středověký horizont byl zastoupen několika prostými kruhovými jámami interpretovanými jako odpadní (fekální) jímky. Na základě nálezů keramiky z jejich výplně je možno předpokládat, že byly zaplňovány v průběhu 14. století. Do vrcholného středověku náleží i studna vyzděná z břidlicových kamenů, která po zániku své primární funkce sloužila též jako odpadní jímka. K výjimečným nálezům patří dva, až na úroveň spodní vody vyhloubené, pravoúhlé objekty s kamennou konstrukcí – odpadní jímky. První objekt nebyl odkryt celý, známe pouze jeden jeho rozměr, který činil 4,7 m. Vyzděn byl z lomové opuky a použita byla též břidlice. Dva dochované vnitřní rohy byly oblé. Druhý z objevených zahloubených objektů, vyzděný z břidlicových kamenů pojených hlínou, byl založen na čtvercovém půdorysu o vnitřních rozměrech 2,6 x 2,5 m.
Severní, západní a jižní stěna byly ve střední části prolomeny mírně dovnitř se rozevírajícím obdélným výklenkem. Severní výklenek měl šířku 0,64 m a hloubku 0,56 m s lehce šikmo vzhůru stoupající zadní stěnou při celkové tloušťce stěny 0,82 m. Západní stěna oproti severní a jižní dosahuje tloušťky pouhých 0,56 m. Ve střední části se nachází výklenek o šířce 0,8 m a hloubce 0,78 m. Objekt byl založen na dřevěném základovém věnci v úrovni hladiny spodní vody, která se v době výzkumu nalézala 5,4 m pod současným povrchem hlavního nádvoří Klementina. Na základě porovnání s terénní situací na východním nádvoří je možno odhadnout, že původní hloubka jímky dosahovala přibližně 4 m. Ze základového trámu byl odebrán vzorek na dendrochronologické datování. Dřevo bylo vyzvednuto z malé zjišťovací sondy položené do severovýchodního koutu zahloubené stavby. Nacházelo se v hloubce 0,7 m pod dnem severního výklenku a pouze 0,12 m pod dnem výklenku západního. Z dendrochronologické analýzy Tomáš Kyncla vyplývá, že nalezený trám, na kterém bylo změřeno 218 letokruhů, byl zhotoven z dubu pokáceného mezi roky 1334-1344. Objekt interpretujeme jako odpadní jímku, jež byla postavena někdy po roce 1334. Při výzkumu byla odkrytá konstrukce jímky očištěna a dokumentována, nebyla však rozebírána. Po ukončení výzkumu byla překryta geotextilií a zasypána štěrkem, který tvoří nejspodnější vrstvu skladby současné odvětrávané podlahy sklepa.
Výplň jímky o dochované mocnosti jeden metr lze rozdělit do dvou částí. Spodní partii mocnou 0,5 metru tvořila zapáchající tmavá hnědočerná organická hlína. Objekt, který dle výplně sloužil jako fekální jímka, začal být zaplňován, dle drobných fragmentů skleněných nádob zdobených drobnými nálepy, modrou nití a taženými kapkami a zlomků vrcholně středověké stolní keramiky, ve 2. polovině 14. a v průběhu 1. poloviny 15. století. Spodní partie výplně byla prozkoumána pouze v rámci dodatečně položené bodové sondy o velikosti 1 x 1 metr situované v severovýchodním rohu jímky. Svrchní partie dochované výplně sestávala z heterogenního souvrství jílovitých i písčitých hlín s četnými drobnými úlomky dřev. Nejsvrchnější partie jímky i jejího zásypu, včetně nadzemních konstrukcí s ní současných, byly odstraněny při výstavbě jezuitského Klementina na počátku 18. století.
Skleněná nádoba – kutrolf
K nejzajímavějšímu nálezu ze středověké výplně odpadní jímky náleželo torzo skleněné nádoby, tzv. kutrolfu. Jedná se o specifický tvar lahve s vícenásobným trubicovitým hrdlem, někdy nazývaný též angster. Horní část nádoby je široce klenutá s mírně zúženým ústím, jehož rozhraní zvýrazňuje horizontální vlákno z kobaltového skla. Stěny jsou zdobeny dekorem v podobě dvou pásů girlandovitě natavených vláken, které se střídají s jednoduchými vlákny z modrého skla. Z horní části nádoby vychází pět hrdélek, z nichž čtyři postranní jsou vždy opatřena jedním perlovým nálepem z kobaltového skla. Nádoba pochází z doby, kdy již byla zmíněná jímka, jejíž výstavbu můžeme vcelku bezpečně datovat na základě dendrochronologické analýzy do let 1334–1344, částečně zaplněna. Dle nálezových okolností ve svrchním zásypu odpadní jímky ji lze časově zařadit pouze do širšího intervalu průběhu 15. století s možným přesahem do následujícího období. Na základě tvaru, výzdoby i použité skloviny a doprovodného materiálu se přikláníme k datování nádoby do 15. století, spíše pak do jeho 1. poloviny. Nalezená nádoba byla odborně restaurována a provedena byla i chemická analýza skla, která prokázala, že výrobek svým složením náleží do skupiny tzv. draselno-vápenatých skel vyráběných v oblasti severně od Alp, tedy ve střední a západní Evropě. Uvedený typ skla je v období středověku pro české země typický, proto lze v tomto případě předpokládat domácí provenienci nálezu. Vzhledem k drobné velikosti souboru a faktu, že jímka nebyla prozkoumána v úplnosti, zůstává otázka sociálního kontextu nálezu jen obtížně řešitelná.
Dle zápisů městských knih staroměstských a s využitím známého plánu Klementina, který vyhotovil rektor Klementinské koleje Jan Miller roku 1710, je možno uvažovat o konkrétnějším umístění jímky v rámci soudobé zástavby. Millerův plán, který by měl zachytit starší topografickou situaci těsně před příchodem jezuitů, publikoval J. Schaller. Jeho přesnost však byla zpochybněna výsledky pozdějších archeologických výzkumů. Je možno předpokládat, že se jímka nalézala patrně na ploše zadní poloviny parcely jednoho z měšťanských domů. Dle zmíněného plánu by se v tomto prostoru mohl nalézat dům v písemných pramenech poprvé zmíněný k roku 1401, kdy patřil Marku Schotterovi, snad Němci, který utekl po vypuknutí husitské revoluce z Prahy. Objekt připadl obci, která ho prodala za 27 kop Křtěnovi z Hradčan, mistru bečvářskému. Další majitelé domu byli také bečváři. V 16. století, kdy se dům označuje znamením Sedmi andělů, je mezi jeho majiteli uveden krejčí a soustružník. V roce 1573 dům získává rod Kaprů z Kaprštejna. Dcery posledního majitele Zikmunda Kapra dům roku 1622 prodaly jezuitům. Ti jej na počátku 18. století spolu s okolními stavbami zbourali, aby získali další prostor v rámci procesu postupné výstavby své monumentální koleje.
1 | 2 | 3 | 4 |
5 | 6 | 7 | 8 |
9 | 10 | 11 | 12 |
13 | 14 |
Datum vložení: 14.11.2016 | Datum aktualizace: 17.2.2017
Autor: Jan Havrda