Zlomky keramických nádob patří k nejčastějším nálezům získávaným při archeologických výzkumech středověkého města. Dokladů existence hrnčířských dílen vrcholně středověkého stáří však není z území historického centra Prahy mnoho. Z vltavského pravobřeží zatím nedisponujeme v podstatě žádnými hmotnými a ani písemnými doklady výroby keramiky z období 11.–14. století. Pozdně středověké a raně novověké nálezy z archeologických lokalit Nového Města pražského ukazují na existenci několika specializovaných výrobních okrsků datovaných však nejdříve do 15. století. Až v různých písemných pramenech z 16. a počátku 17. století existují rozptýlené informace o rozmístění hrnčířských dílen na území pražských historických měst. Na území Starého a Nového Města se nalézalo několik oblastí se zvýšenou koncentrací domů hrnčířů (Opatovice, Podskalí, okolí kostela sv. Jindřicha a severní okraj města od Kozí ulice po Petrské náměstí). O působení hrnčířů vypovídá i toponomastika. Na Starém Městě byl jižní úsek Kozí ulice původně uváděn jako ulice Hrnčířská. Stejný název nesla i dnešní Truhlářská ulice na Novém Městě. Z období středověku známe díky archeologii z území Malé Strany čtyři lokality, na nichž byly nalezeny pece interpretované jako hrnčířské. Jejich časové zařazení se pohybuje od konce 12. století do počátku století čtrnáctého.
Spojitost s hrnčířskými dílnami by snad mohly mít i obtížněji datovatelné objekty v Karmelitské ul. čp. 529 (jáma se střepy) a ul. Újezd čp. 450 (jáma s hrnčířskou surovinou). Z hlediska topografie malostranských hrnčířských dílen se zdá, že hrnčíři pracovali mimo městské jádro, a to buď blízko městských hradeb (parcely domů čp. 258 a 162), nebo na předměstích mimo opevněný areál (Obora, Nebovidy). Většina z nich byla navíc postavena na úpatích svahu Petřína či hradčanského návrší, v místech mimo urbanizovaný prostor. Na základě uvedených zjištění lze uvažovat o tom, že prostor Malé Strany mohl ve středověku sloužit jako středisko hrnčířské výroby. Vysvětlení přitom může být zcela jednoduché, a to dostupnost surovinových zdrojů – hlín. Nepřímo to dokládá i nález deponie hrnčířské suroviny objevené vedle rozměrné pece ve Vlašské ulici.
Příležitost prozkoumat neznámou hrnčířskou dílnu přinesl záchranný výzkum, který proběhl v roce 2012 na dvoře a na zahradě domu čp. 355/III ve Vlašské ulici na Malé Straně v Praze.
Objevená hrnčířská dílna se nalézala v jihozápadní části katastru Malé Strany, na okraji zastavěné plochy, na pozemcích patřících do počátku 15. století strahovskému klášteru. Z terénní situace vyplynulo, že na raně středověké partie nadloží navazovala mocná hlinitá poloha datovaná do 2. poloviny 13. století. Do ní byly zahloubeny výrobní objekty, které spojujeme s existencí neznámé vrcholně středověké hrnčířské dílny. Její nejvýznamnější komponentou byla velká pec (objekt v-04) na výrobu červeně malované keramiky.
Výrobní zařízení mělo přibližně hruškovitý půdorys, jeho délka dosahovala 370 cm a maximální šířka 260 cm. Ke konstrukci pece lze dále uvést, že stěny i kopule byly tvořeny hlínou, a k jejich zpevnění bylo použito prutů.
Co se týká prostorového členění vnitřku pece, zdá se, že představuje spíše jednokomorové zařízení. Podlaha pece se směrem od ústí zvyšovala, rozdíl výšek mezi ústím a zadní částí pece dosahoval až 70 cm. Nebylo zachyceno žádné oddělení vypalovací komory od topeniště pece. Na základě analogií (zejména pecí z České Lípy) se můžeme domnívat, že fragmenty mazanice, kopírující tvary nádob, byly použity v konstrukci pecní klenby.
Jižní stěna velké pece (v-04) byla narušena mladším zahloubeným objektem (v-03), který lze snad interpretovat jako torzo druhého, mladšího výrobního zařízení, patrně rovněž pece. Deset metrů východně od objektu v-04 se nalézalo třetí velké výrobní zařízení. Další zachycené objekty bez bližšího určení datujeme do 2. pol. 13. až 1. pol. 14. století.
Ve vzdálenosti 20–70 cm východně od velké pece (v-04) se nacházel velmi mělký výkop, hluboký 20 cm, pouze s jedním měřitelným rozměrem, a to 150 cm. Objekt byl vyplněn homogenní vrstvou tmavě šedého zahliněného jílu až jílovité hlíny, v níž se nalézaly drobné hrudky vypálené hlíny, ojediněle též i zrnka opuky a pískovce. Je velmi pravděpodobné, že tento materiál sloužil jako základní surovina při výrobě keramického těsta a mělká jáma je pozůstatkem jeho deponie.
V hrnčířské dílně ve Vlašské ulici byla vyráběna kvalitní světlá keramika zdobená červenou hlinkou. Výzdoba se omezila na jednoduché rovné linie někdy v kombinaci s vlnovkou. Mezi zdejšími výrobky převažovaly džbány. Dalším častým tvarem jsou také pokličky, oproti tomu hrnce jsou zde zastoupeny nevýrazně. Téměř minimálně se objevují poháry a mísy. V neposlední řadě lze zmínit i miniaturní nádobky, dochované bohužel jen torzovitě. Kromě stolní a kuchyňské keramiky byly v peci vypalovány i jednoduché nádobkové kachle se čtvercovým ústím. Keramické zboží bylo vyráběno pomocí hrnčířského kruhu. Nalezená keramika umožňuje datovat existenci hrnčířské dílny někam na konec 13. století a její zánik na počátek století následujícího.
Předmětem předkládaného zpracování byl zejména soubor keramiky z výplně objektu v-04 o celkovém počtu 4358 kusů, z nichž se podařilo shledat pouze necelých 8 % zlomků (344 ks). Charakter zlomků ve spodních uloženinách budí spíše dojem kumulace střepů než destruované vsázky. Převažujícím typem nádoby, která byla v tomto zařízení vyráběna, byl džbán. Ukazuje na to jak jejich zastoupení mezi rekonstruovanými tvary, tak mezi okraji. Výraznější četnost vykazují také zvonovité pokličky a kahánky, naopak minimálně se objevují poháry a mísy. Z kamnových kachlů byly zaznamenány typy nádobkové se čtvercovým ústím vyšší varianty. Specifickou funkci zřejmě zastával válcovitý keramický fragment s glazurnatou vrstvičkou na povrchu. Za pozornost stojí také „keramická plastika“, resp. dva válečkovité předměty blíže nezjištěného určení. V souvislosti s ní lze zmínit také relikt keramického kadlubu s prvky výzdoby (stylizovaný rostlinný motiv, který se ale nacházel v objektu označeném jako mladší pec (v-03). Džbány představovaly spíše menší typy stolního nádobí, objemnější kusy byly zjištěny jen ojediněle.
Pro světlé zboží, jež se nacházelo ve výplni zkoumaného objektu, je typická výzdoba červenou malbou. Většina zkoumaných jedinců byla v horní polovině výduti opatřena také vývalkovitou šroubovicí. Za neobvyklou lze u světlé červeně malované keramiky považovat výzdobu radélkem, zaznamenanou pouze na jediném fragmentu. Vedle této světlé keramiky se setkáme s hrubší keramikou okrových až okrovošedých tónů s příměsí slídy. V pražském prostředí ojedinělé jsou nádoby z šedavé keramické hmoty s jemným slídnatým přetahem. Další otázky vyvolává také přítomnost zlomků s glazurou.
Pro datování keramiky, získané z výplně pece, jsme využili zejména komparace s již publikovanými soubory (Hradišťko u Davle, Most, Praha aj.). Sledována byla celková morfologie a okrajová profilace džbánů a hrnců. Na základě těchto kritérií lze shrnout, že převážnou část spodní výplně pece datujeme na přelom 13. a 14. až na počátek 14. století.
1 | 2 | 3 | 4 |
5 | 6 | 7 | 8 |
9 | 10 | 11 | 12 |
13 | 14 | 15 | 16 |
17 | 18 | 19 | 20 |
21 | 22 | 23 | 24 |
25 | 26 |
Datum vložení: 14.11.2016 | Datum aktualizace: 5.2.2018
Autor: Jan Havrda