Na území Malé Strany se ve vrcholném středověku nalézalo několik církevních institucí – řádových domů. Jižně od Mostecké ulice se rozprostíral areál johanitské komendy s kostelem P. Marie Pod řetězem, severovýchodně od Malostranského náměstí to byl svatotomášský klášter augustiniánů. Tyto kláštery existují dodnes. Ženské konventy magdalenitek a dominikánek byly v prostoru Malé Strany usazeny později, na samém konci 13. či na počátku 14. století. Po několika desítkách let řeholnice Malou Stranu opouštějí a jejich konventy zanikají. Proto pro poznání těchto klášterů má nezastupitelnou roli i archeologie. Řeholnice se usídlily či byly usazeny mimo opevněné město, na jeho jižní periférii, v místech, kde se nalézaly osady Újezd a Nebovidy. Toto území se stalo součástí opevněného města až po rozsáhlých urbanistických změnách za vlády Karla IV. Klášter magdalenitek sv. Maří Magdalény byl vybudován v centru Nebovid. Později po odchodu řeholnic se na klášteřišti zaniklého ženského konventu usazují dominikáni. Do prostoru jižně od něho, patrně u severního okraje osady Újezd, bývá lokalizován klášter dominikánek u sv. Anny. Už na počátku 14. století se z něho však řeholnice stěhují na Staré Město.
Na Čertovce stával ve 13. století mlýn nazývaný „Huť“, který i s přilehlými parcelami náležel ke dvoru chotěšovského kláštera premonstrátek. Podle určení W. W. Tomka z roku 1892 prodal v roce 1293 chotětovský klášter zde stojící dvorec ležící u Vltavy na Újezdě vyšehradskému proboštu Janovi. Jan, nelegitimní syn Přemysla Otakara II. zastával též úřad královského kancléře. Dům lokalizoval Tomek na zadní část parcely dnešního čp. 450, mlýn na území dnešního čp. 449. Jeho podobu ani bezpečnou lokalizaci neznáme. Tuto lokalizaci přebraly i další práce zabývající se stavebně historickým vývojem Malé Strany. Probošt Jan, který v roce 1296 umírá, sem patrně mezi lety 1293–1296 přivedl dominikánky, které zde zřídily klášter sv. Anny. První zmínka o existenci kláštera je z roku 1298. O jiné středověké zástavbě v tomto prostoru informace nemáme, s výjimkou zmínek o huťském mlýnu. Původní komunita malostranských dominikánek získala v roce 1313 od johanitů areál bývalé templářské komendy u kostela sv. Vavřince na Starém Městě pražském, kam se záhy přestěhovala. Tento staroměstský klášter nazývaný teď sv. Anny a sv. Vavřince je poprvé doložen roku 1316. Roku 1330 se královna Eliška Přemyslovna rozhodla na Újezd přivést dominikánky z Olomouce, odkud do Prahy přišlo šest řeholnic. K roku 1335 je výjimečná zmínka o klášteře sv. Jana a sv. Anny. Konvent na Újezdě zanikl za husitských válek. Při úpravách terénu pro sokolské cvičiště Tyršova domu ve 20. letech dvacátého století, byly zaznamenány starší konstrukce, které však nebyly zaměřeny. Za pozornost stojí sdělení Jaroslava Schallera, který v roce 1795 publikoval informaci, že viděl při demolici barokní zbrojnice, která se nalézala východně od Michnova paláce, sakrální stavbu neznámého zasvěcení. Spojení stavby s konventem či dokonce přímo s klášterním kostelem však zůstává v rovině hypotézy, a to i po provedení několika archeologických sond situovaných v areálu Tyršova domu (čp. 450).
Při archeologických výzkumech nebyly doposud odkryty žádné relikty, které by mohly být bezpečně interpretovány jako pozůstatky konventu sester dominikánek. Možná ale, že určitými nepřímými indiciemi mohou být tři archeologické nálezy a terénní zjištění učiněné na východní části parcely Tyršova domu (čp. 450) během archeologických výzkumů realizovaných v areálu bývalého Michnova paláce. Násypové vrstvy pod barokními základy východního křídla zmíněného domu obsahovaly nejen zlomky keramiky 16. až 18. století, ale též jeden opukový gotický architektonický článek, jehož profilace sestává z oblého prutu, výžlabků a pásků. Vzhledem k místu nálezů se lze domnívat, že by mohl pocházet ze zaniklých konstrukcí středověkého kláštera. Navážky nasedaly na téměř vodorovné souvrství tenkých vrstev, které nesly známky provizorního zpevňování povrchu valouny a střípky opuky a střídaly se s polohami malty. Maltové horizonty a části dvou navzájem shodně orientovaných, pět metrů od sebe vzdálených, opukových zdí ve dvou severních sondách dokládají v těsném okolí zkoumané plochy zděnou zástavbu. Odkryté fragmenty konstrukcí a s nimi spjaté souvrství o mocnosti 0,6 m jsou nejspíše pozůstatkem stavebních aktivit zařaditelných do 14. století. Zda tyto aktivity lze spojit s klášterem dominikánek či s výstavbou jiných objektů, nelze určit. V severní části rýhy pro teplovod na nádvoří paláce byl na počátku osmdesátých let minulého století dokumentován jeden osamělý obtížně časově zařaditelný hrob, v němž byla odkryta kostra orientovaná ve směru východ–západ.
Z výplně hrobu nebyly získány žádné nálezy, což mohlo být způsobeno i skutečností, že hrob byl zaznamenán pouze na řezu. Hrobová jáma, jejíž dno se nalézalo 1,85 m pod asfaltovým povrchem nádvoří, byla zahloubena do podloží. Kromě datování zůstává problémem i přesná lokalizace hrobu, při zpracování se nepodařilo určit přesné místo, kde byl během výzkumu řez nakreslen. V jižní části rýhy byl dokumentován zahloubený objekt s rovinatým, místy vypáleným, dnem a takřka kolmou stěnou. Výplň tvořily vrstvy kompaktního bílého vápna a černých uhlíků spolu s mocnou polohou vápencových kamenů až bloků promíšených uhlíkatou hlínou, z nichž některé prošly žárem. Objekt je možno interpretovat jako vápenickou pec a podle keramických zlomků ji lze datovat do 2. poloviny 13. století. Je nesporné, že ani nález vápenky, ani hrobu, a tím méně gotického článku, nelze přímo vyložit jako důkaz existence kláštera v těchto místech. Pokud si uvědomíme Tomkovu lokalizaci, je zřejmé, že příští bádání bude muset s možnou existencí kláštera u sv. Anny v těchto místech počítat.
Jednou z archeologicky dobře doložených aktivit je výroba vápna, která je pravděpodobně spjatá s výstavbou nemnoha kamenných objektů z počátku vrcholného středověku. V zájmovém území evidujeme dva výrobní objekty, které interpretujeme jako vápenické pece. První u kostela sv. Vavřince v Nebovidech datujeme do 2. polovina 13. století, druhou, nalezenou na parcele domu čp. 450, do širšího intervalu 13.–14. století. Obtížně zodpověditelnou otázkou zůstává, kvůli jaké stavební aktivitě byla vápenická pec v této části pražské aglomerace, tehdy ještě před městskými hradbami, v provozu. Již před rokem 1293 se patrně někde poblíž nalézal dvůr chotěšovského kláštera, který záhy získaly dominikánky, které zde zřídily klášter sv. Anny. Bylo by lákavé spojit výstavbu tohoto ženského kláštera s nalezenou vápenickou pecí, ale žádné další indicie, kromě přibližného časového a prostorového umístění, nemáme. Další známé zděné stavby, při jejichž stavbě bylo potřeba větší množství vápna, však už stojí ve větší vzdálenosti.
Při výzkumu v trase výkopu pro teplovod, který v délce téměř sto metrů proťal ve směru sever–jih nádvoří Tyršova domu čp. 450 (výzkum I) byl na jejím jižním konci nalezen zahloubený objekt s místy vypáleným dnem a jednou takřka kolmou stěnu, též postiženou žárem. Jeden jeho rozměr přesahoval 2,5 m a druhý 1 m. Přibližně 0,9 m hluboký objekt měl místy vypálené nejen dno, ale i stěnu. Stěna objektu nesla stopy výmazu provedeného jílovitou hlínou. Výplň tvořily vrstvy kompaktního bílého vápna a černých uhlíků spolu s mocnou polohou drobných i rozměrných vápencových kamenů, z nichž některé prošly žárem. V kamenitém zásypu s příměsí popela, který tvořil spodní partii výplně, byly rozpoznány dva druhy vápenců. Objekt je možno interpretovat jako vápenickou pec a na základě stratigrafické pozice a nálezů keramiky ji můžeme datovat do 13. století. Výskyt zlomků cihel jak v jejím zásypu, tak hlavně ve vrstvě starší než je ona, posunuje tento interval spíše až do 2. poloviny 13. století.
1 | 2 | 3 | 4 |
5 | 6 | 7 |
Datum vložení: 14.11.2016 | Datum aktualizace: 12.11.2017
Autor: Jan Havrda