Monumentální koncept Nového města pražského (http://praha-archeologicka.cz/p/201) není jediným tématem, který v tomto prostoru dlouhodobě přitahuje pozornost badatelů různých historických oborů i přírodovědců. Město, jehož základy císař Karel IV. položil a které dodnes na tyto základy navazuje, zakrývá někdejší morfologickou členitost prostoru, kterou zakladatel pro svůj dodnes funkční koncept využil. Skrývá také stopy nejstarší historie tohoto prostoru, které postupně rozkrývá archeologie a jejichž souhrn prozatím veřejnosti představen nebyl.
Skalní podklad v centrální části Pražské kotliny budují mořské sedimentární horniny staršího paleozoika Pražské pánve Barrandienu (svrchní ordovik), které jsou místy doprovázeny ložními i pravými žílami vyvřelin. Po erozním období Vltavy v mladším pleistocénu, kdy v centrální části Pražské kotliny vznikla tzv. přehloubená brázda největšího zahloubení, následovala mohutná agradace údolního dna spojená se zanesením celého údolí až na úroveň tzv. maninské štěrkopískové terasy VIIa. V dalším pleistocenním vývoji se řeka opět zahloubila do vlastních náplavů a vytvořila v centrální části Prahy dva mladší nižší terasové stupně (újezdský VIIb a nebovidský VIIc) a formovala nejnižší holocenní nivu s bahnitými polohami. Georeliéf vltavského pravobřežní členěný právě na několik základních výškových úrovní, a to údolní nivu a stupně štěrkopískových teras VIIa–VIIc měl zásadní vliv na rozsah a vývoj osídlení v prostoru Starého Města pražského.
Výstavba dolních částí Nového Města, s výjimkou území podél řeky v prostoru nivy a prostoru Poříčí či Petrské čtvrti, která se zčásti rozkládala na nižším újezdském terasovém stupni VIIb, probíhala na vyšší maninské terase VIIa, jejíž nejvyšší partie jsou někdy označovány jako terasa Václavského náměstí. Naopak horní Nové Město se rozkládalo na vyšším terasovitém stupni Karlova náměstí, která byla od maninské oddělena výraznou terénní vlnou zakončenou na západě nad řekou esovitým křemencovým výběžkem Břežské skály na Zderaze (dnešní Resslova ulice) a Skály či Skalky (v prostoru dnešních Slovan). Hrana odolných křemenců, oddělující maninskou terasu od terasy Karlova náměstí, pokračovala severovýchodním směrem ke sv. Lazarovi, ke Školské ulici, Opletalovou ulicí k Bulharu a přes Hrabovku pod Vítkovem do Karlína. Na jihu plochu města vymezuje masiv hory dnešní Pankráce (Psár), která na západě vybíhá až k Vltavě ve vyšehradskou skálu a na jihu klesá k původně meandrujícímu Botiči. K severozápadu postupně klesající terasa Karlova náměstí je na severovýchodě ukončena výrazným hřebenem křemenců v prostoru dnešního Žižkova s dominantním Vítkovem. Dnešní nivelizovaná a urbanizovaná podoba Nového Města pražského nemá nic společného se středověkým stavem krajiny před založením města. Historická ikonografie a především archeologické výzkumy svědčí o existenci výrazně členitějšího reliéfu s množstvím dominantních skalisek, roklí a strží i rozsáhlým systémem dnes již zcela zaniklých či do trubek svedených vodotečí.
Komplikovaný hydrologický režim nepochybně hrál svou roli při vyměření Nového Města pražského. Vedle Vltavy sehrál mimořádnou úlohu jižní částí města protékající potok Botič, který jeho areál odděloval od hradu na vyšehradské skále. Logické navázání Vyšehradu na areál Nového Města pražského musel být řešen vedením novoměstských hradeb přes vodoteč náročnou propustí v prostoru mezi Albertovem a Ostrčilovým náměstím. Podobně zřejmě muselo být řešeno i trasování bezejmenné vodoteče, která pramenila někde v prostoru dnešního Senovážného náměstí a Dlážděnou, Havlíčkovou ulicí a dále ulicí Na Florenci ústila po průchodu novoměstským opevněním do Olšanského potoka. Geologické průzkumy v prostoru dnešního obchodního centra Florentinum dokonce uvažují o existenci velmi hluboké a značně rozsáhlé vodní nádrže. Olšanský potok, pramenící v okolí dnešního Olšanského náměstí, směřoval podél jižního svahu Vítkova dále severním směrem do prostoru Poříčí, kde se vléval do Vltavy poblíž bubenského brodu a vymezoval Jednoznačné oddělení Starého a Nového Města pražského pochopitelně zajišťovaly staroměstské hradby, ale také existence výrazné strouhy v prostoru před hradebním příkopem na novoměstské straně, která probíhala přibližně v ose jižní fronty Národní třídy a jihovýchodní fronty ulice Na Příkopě s rozvodím patrně v ose Václavského náměstí. Strouha na severu ústila v místě zakončení Revoluční třídy do Vltavy, podobně jako její západní větev v prostoru západního ukončení Národní třídy. O její existenci se dozvídáme již z privilegií měst pražských z poloviny 14. století a k jejímu faktickému zániku a zasypání nejspíše došlo krátce po založení města přelomu 14. a 15. století. Strouha zřejmě odvodňovala další novoměstské vodoteče, a to především Vinohradský potok směřující dnešní Vinohradskou třídou a dále prostorem Václavského náměstí či ulicí Politických vězňů do již zmiňovaného rozvodí v dolní části Václavského náměstí a především další významnou vodotečí pramenící zřejmě někde v okolí Tylova náměstí. Vinohradskému potoku byly přímo do trasy postaveny novoměstské hradby a tak bylo logické jeho průběh přesměrovat a vésti ho hradebním příkopem severně podél hradeb v jejich předpolí až k Olšanskému potoku a dále směrem k Vltavě do prostoru Poříčí.
Vodoteče v centrální části Nového Města mohly být početnější, jelikož křemencová terénní hrana vymezující na severu terasu Karlova náměstí byla zdrojem vydatných pramenů. Nejznámějším pramenem je bezpochyby legendární studánka Pučka pod Karlovým náměstím, která je známa již z Kosmovy kroniky. Výše zmiňovaná vodoteč pramenící pod dnešním Tylovým náměstím se táhla do prostoru rybníčků v okolí rotundy sv. Longina, kde se nacházela i podle této vodoteče nazvaná předlokační osada Rybník, zmiňovaná písemnými prameny již k roku 999. Polohu zaniklých rybníčků dnes připomínají názvy ulic Na Rybníčku či V Tůních a tak nebylo překvapením, že na rohu těchto ulic byla archeologickým výzkumem odkryta vodní plocha zanikající se vznikajícím Novým Městem pražským. Z prostoru rybníčků vodoteč směřovala severním směrem, kde byla pravděpodobně svedena do strouhy mezi oběma pražskými městy. Její dolní tok mohl vymezovat od západu předlokační sídliště Na pískách v okolí pozdějšího karmelitánského kláštera u Panny Marie Sněžné a fakticky i samotný klášterní komplex. Vydatnost tohoto vodního toku v průběhu tisíciletí vyhloubila pod hranou terasy Karlova náměstí rozsáhlou vodní nádrž v prostoru nazývaného V jámě, Nad jámou, Na louži či V močále mezi Jungmannovou a Vodičkovou ulicí a ulicí V Jámě, která byla nepochybně patrná ještě v době založení Nového Města pražského a jejíž sedimenty byly ve výše zmíněném prostoru zachyceny početnými archeologickými výzkumy.
Ostatní drobné vodoteče známé či předpokládané v prostoru Nového Města pražského byly trasovány východozápadním směrem a vlévaly se do Vltavy. Jednalo se především o významnou vodoteč pramenícího někde v prostoru styku Ječné a Kateřinské ulice a směřujícího k Vltavě v ose Benátské a Trojické ulice. Pod křemencovou hranou v jihozápadní části Karlova náměstí pramenila další drobná vodoteč, která směřovala k Vltavě ulicí Na Moráni přes Palackého náměstí. Z hrany terasy Karlova náměstí pod sv. Lazarem pramenila dnes zaniklá vodoteč probíhající severozápadním rohem Karlova náměstí a jeho spojnicí se Spálenou a Myslíkovou ulicí a dále směrem k Vltavě. Poslední známá vodoteč procházela severozápadní částí města a v blízkosti kostela sv. Petra na Struze ústila do Vltavy. Pojmenování kostela i dnešní ulice Na Struze na tuto vodoteč dodnes odkazuje.
Založení Nového Města pražského muselo nepochybně počítat s komplikovaným vodním režimem zastavovaného území. Průchod vodotečí městskými hradbami, situování významných staveb či stavebních komplexů, rozvržení ulic a veřejných prostranství, dostatečné zásobování stavebních aktivit i každodenního provozu města pitnou a užitkovou vodou, to vše nepochybně sehrálo nezanedbatelnou roli při realizaci městského založení. Poměrně nevelká mocnost štěrkopískových vrstev na svrchní terase Karlova náměstí i vysoká hladina podzemní vody na nižší maninské štěrkopískové terase VIIa poskytovala dostatek vodních zdrojů ze studní a jímek, které v prostoru Nového Města pražského nedosahují větších hloubek (převážně do 5 m). Proměna hydrologického režimu v průběhu středověku a novověku měla za následek vyschnutí pramenů, zánik vodotečí, jejich umělé trasování či svedení do regulovaných koryt či potrubí. Z tohoto důvodu je většina bývalých vodních ploch, vodotečí, studní či jímek již dnes suchých, zanesených, zasypaných a o jejich původním průběhu nám svědčí archeologické výzkumy a přírodovědné analýzy jejich výplní.
Pro vývoj předměstské aglomerace měla mimořádný vliv stará vyšehradská cesta spojující oba pražské hrady, která od Vyšehradu vedla po pravém vltavském břehu až pod Pražský hrad, kde v místě dnešní Malé Strany překračovala říční koryto z prostoru pozdějšího Starého města na druhý břeh. Podobně významná komunikace směřovala dále východním směrem do prostoru bubenského brodu v místě Poříčí. Původní představy o existenci izolovaných sídelních jednotek, osad situovaných v okolí románských sakrálních staveb a dvorců světských či církevních hodnostářů, je dnes možno především na základě archeologických výzkumů vyloučit a minimálně v prostoru podél vltavských břehů a výše zmíněných komunikací se fakticky jednalo o pravidelně a kompletně zastavěné a zasídlené území. Početné doklady sídelních aktivit a románských sakrálních staveb nacházíme ve vyšehradském podhradí s doklady zpracování bahenní železné rudy a výroby železa z náplav Botiče. Do zdejšího prostoru je rovněž kladeno významné tržní místo, zmiňované Kosmovou kronikou k roku 1091, kdy manželka knížete Konráda Wirpirk hovoří o bohaté kořisti na tržišti v pražském podhradí a ve vyšehradském viku (tržní ulice). Další zmínka o tržním místě pochází z téže kroniky hovoří o táboření vojska v roce 1105 na místě mezi hrady, kde se v sobotu konají trhy. Samotný termín vicus je však problematický, jelikož může být překládán i jako ulice nebo osada. Lokalizace trhu do prostoru přímo pod Vyšehrad k Botiči je vzhledem ke konfiguraci terénu značně nepravděpodobná a častěji bývá uvažováno o rozsáhlé nezastavěné ploše Karlova náměstí, odkud nám však chybí opora v podobě archeologických nálezů. Výrazná koncentrace osídlení je doložena z plochy Opatovic, tzv. Zderazského předměstí s prvním záznamem o lokaci z roku 1115, který se nacházel mezi kostely sv. Michala a sv. Petra na Zderaze. Kontinuální a intenzivní osídlení v prstenci okolo Starého Města je doloženo východně odtud nálezy z 12. a 13. století souvisejícími s Újezdem sv. Martina (stavba obchodního domu Máj, stanice metra Národní a přilehlého nového obchodního centra). Východněji jsou situovány předlokační nálezy z klášterního komplexu u Panny Marie Sněžné a Jungmannova náměstí, které jsou spojovány s osadou zvanou Na Pískách. Z prostoru mezi Václavským náměstím a Poříčím doposud nálezy tohoto stáří postrádáme a archeologické výzkumu tak doposud nepotvrdily tradiční lokaci zaniklé osady Chudobice do prostoru ulice Politických vězňů, Opletalovy a Panské. Nové archeologické výzkumy v okolí rotundy sv. Longina přinesly velmi závažná zjištění pro dosavadní představy o situování v písemných pramenech zmiňované osady Rybník (již k roku 993), situované severně od rotundy sv. Longina směrem k Václavskému náměstí. Předlokační osídlení bylo zachyceno i jihovýchodněji v okolí votivního kostela sv. Jana na Bojišti. Doposud nejlépe prozkoumanou částí Nového Města je jeho severní okraj u vltavského břehu, kde intenzivní archeologický výzkum doložil v podstatě jednolité sídelní aktivity v celém prostoru Petrské čtvrti od ulice Na Poříčí až k vltavskému břehu minimálně od 2. poloviny 12. století až do počátků Nového Města pražského.
Metody archeologického výzkumu Nového Města pražského
V současné době probíhají záchranné archeologické výzkumy na území Nového Města pražského téměř bezvýhradně jako výzkumy záchranné, tedy zkoumány jsou archeologické situace bezprostředně ohrožené stavební aktivitou. Výzkumy probíhají standardní metodikou odpovídající soudobým možnostem, přičemž se zásadně liší především svým rozsahem a formou stavebních aktivit, které je vyvolávají. Mezi nejběžnější patří plošně omezené či lineární výkopy inženýrských sítí, během nichž probíhá dokumentace a vzorkování vertikálních řezů. Plošná či vícenásobná sondáž probíhá v odůvodněných případech, kdy je prokázána přítomnost archeologických památek a situací nebo vazba výkopů na známý historický objekt. Komplexní předstihové (před zahájením výkopových pracích stavby) záchranné archeologické výzkumu jsou prováděny v případech, kdy plánovaná stavební aktivita a používané technologie výstavby (podzemní garáže pod celou parcelou) ohrožuje archeologické terény v úplnosti. Z nutnosti predikovat předpokládanou strategii záchranného archeologického výzkumu a jeho finanční i časovou náročnost byla především v průběhu 90. let 20. století vypracována metodika tzv. předběžných zjišťovacích archeologických výzkumů, jejichž účelem je určení charakteru, významu a rozsahu archeologických památek a situací, stanovení nejvhodnější metody následného záchranného archeologického výzkumu a určení finanční a časové náročnosti tohoto výzkumu (důležité pro stavebníka). Výzkumy jsou v takovém případě realizovány systémem bodových sond či řezů (ovzorkováním plochy ohrožené stavební aktivitou) a archivní rešerší dosavadních poznatků z bezprostředního okolí. Na předběžné zjišťovací výzkumy velice často navazují totální plošné předstihové záchranné archeologické výzkumy ohromných rozsahů (např. Palladium na náměstí Republiky o rozloze zkoumané plochy 1,5 ha), které jsou prováděny jako komplexní moderní urbánní výzkumy s využitím nejmodernějších metod: formulářové archeologie, počítačového zpracování dat, geodetického zaměření (jednosnímková fotogrammetrie, 3D scan), stavebně historického průzkumu, detailního geologického, pedologického i hydrologického průzkumu s důrazem na environmentální (bioarcheologický) výzkum a studium přírodního prostředí.
Přestože nejstarší známý archeologický nález z území Nového Města pražského pochází z romantického období archeologické vědy (1. polovina 19. století), kdy byla v roce 1835 v základech domu čp. 800 na Václavském náměstí objevena Kalinou z Jäthensteinu pravěká nádoba, intenzivnější zájem o toto území projevila až nově se konstitující středověká archeologie po 2. světové válce. V průběhu 50. až. 80. let se výzkum orientoval především na památky pravěkého stáří (Vyšehradská ulice) či předlokačního osídlení (výzkum Petrské čtvrti) nebo se úzce věnoval výzkumu konkrétních významných architektonických památek (okolí kostela sv. Jindřicha, klášter Na Slovanech, Novoměstská radnice). V souvislosti s intenzifikací stavební aktivity v historickém jádru města se od 90. let 20. století rozmnožily naše poznatky o výsledky stovek drobných i rozsáhlých záchranných archeologických výzkumů, které dramaticky proměnily naše dosavadní představy o historickém vývoji této městské části. Základem našeho poznání jsou starší historicky orientované publikace Wácslava Wladivoje Tomka „Základy starého místopisu pražského“, „Dějepis města Prahy“ či „Kronika královské Prahy“ Františka Rutha. Mimořádné poznatky přinášejí výsledky místopisného studia, především články Luboše Lancingera v Pražském sborníku historickém, věnované místopisu vybraných městských bloků Nového Města pražského či výběrové problémy zpracované Kateřinou Samojskou. Stavebně historický vývoj Nového Města shrnují publikace Václava Mencla či Dobroslava Líbala a kolektivní monografie vydaná pod vedením Růženy Baťkové „Nové Město a Vyšehrad“ v edici „Umělecké památky Čech“. Podrobnější informace o jednotlivých významných památkových objektech a domech nalezneme ve strojopisných pasportech jednotlivých objektů, vycházejících z podrobných stavebně-historických průzkumů realizovaných kolektivem autorů bývalého Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v letech 1958 až 1996. Shrnutí stavebně historického a urbanistického vývoje prezentoval ve své obdivuhodné monografii „Nové Město pražské“ v roce 1973 Vilém Lorenc. Dosavadní archeologické poznání je bohužel roztříštěno ve větším množství periodik (Archaeologica Pragensia, Staletá Praha, Pražský sborník historický) a především v drobných článcích tzv. Kroniky archeologických výzkumů v Praze, které pravidelně vycházejí od 60. let 20. století v Pražském sborníku historickém.
1 | 2 | 3 | 4 |
5 | 6 | 7 | 8 |
9 |
Datum vložení: 26.10.2016 | Datum aktualizace: 12.11.2017
Autor: Vojtěch Kašpar, Archaia o.p.s.