Středověkou keramiku, s níž se při archeologickém výzkumu v pražském prostředí setkáváme, lze podle jejích charakteristických technologických i morfologických vlastností členit do několika základních skupin. Specifické postavení mezi nimi zaujímá technologicky a užitým typem hrnčiny značně uniformní keramika převážně světlých šedých odstínů (tzv. šedá řada). Kromě toho, že tento typ hrnčiny byl v podstatné části mladší fáze raného středověku jednoznačně dominantní, jde o keramiku, která je charakteristická výraznou morfologií okrajů a jejími rychlými proměnami v čase.

Charakteristické markantní znaky pražské keramiky jsou spojené vesměs právě s hrnčinou šedé řady, která zaujímala dominantní postavení více než tři století, mladší fází středohradištního období počínaje a nejstarší fází vrcholného středověku konče a s rychlou proměnou morfologie okrajů, které ji provázejí. Tyto znaky dovolují její snadnou identifikovatelnost a umožňují tuto specifickou část pražské keramiky vydělit mezi produkcí jiných regionů. Proto je také poměrně snadné mapovat výskyt této keramiky mimo vlastní území Prahy a jejího bezprostředního okolí. Přesto, že zatím jde o komparaci makroskopickou, která není založena na exaktních analýzách keramické hmoty, je možné konstatovat, že s výskytem keramiky tzv. pražského okruhu, jak byla tato keramika pracovně nazvána, lze počítat nejméně na území středních Čech. Současně je pro toto území, které lze označit za sféru identického výrobního a distribučního okruhu, předpokládána a zčásti i ověřena (viz níže), shodná chronologie jejího výskytu. To rozhodně platí pro mladší horizont středohradištní keramiky a unifikovanou keramiku mladší fáze mladohradištního období. Změnu pozorujeme v době, kdy keramika s kalichovitou profilací okraje ztrácí své dominantní postavení a je vystřídána heterogenní keramickou produkcí. Zatímco v Praze je tento horizont charakteristický především nástupem keramiky šedé řady se zduřelými okraji, z jejího širšího okolí se šedá řada postupně vytrácí a keramické skupiny a třídy, které v Praze nástup zduřelého okraje a jeho další vývoj provázejí, naopak nabývají na významu. Tento jev byl zaznamenán ve Staré Boleslavi (Boháčová 2003, 454, 466), nověji byl konstatován např. i na dalších lokalitách východně od Prahy (např. Královice, výzkum 2012 a 2013 I. Štefan – J. Hasil, FF UK). Nemůžeme tak vyloučit, že v této době dochází ke změně v distribuci keramického zboží či útlumu dominantního postavení Prahy.

Další typy hrnčiny známé z pražského prostředí a ze shodného distribučního tj. středočeského okruhu mohou pocházet z kterékoliv jeho části a určení jejich provenience je otázkou budoucího studia. To se týká např. nápadné červenohnědé keramiky se zřetelným podílem slídy a markatním podílem často ostrohranného ostřiva (např. nádoby s tzv. velkými vzhrůru vytaženými okraji), která  se objevuje v nejmladší fázi raného středověku a přetrvává i mezi keramickou produkcí vrcholého středověku. Za typickou je považována právě především v oblastech východě od Prahy (Černokostelecko, zmíněné nejmladší raně středověké situace ve Staré Boleslavi), výrazně je ovšem zastoupena i v Praze.

Oblastí, které by bylo vhodné u keramické produkce zkoumat exaktními analýzami je celá řada. Mezi témata studovaná nejčastěji v souvislosti s otázkami proměn keramiky v čase náleží složení keramické hmoty. Rozdíly, které lze v jednotlivých typech suroviny zachytit, mohou odrážet rozdíly v surovinových zdrojích, v technologii výroby i vlastnostech hrnčiny. Cílem těchto analýz je tedy zejména

1) identifikace surovinových zdrojů pojiva a ostřiva hrnčiny, ověření jejich totožnosti či rozdílnosti, evidence importů,

2) studium technologie výroby a jejího vývoje (hmota, formování, výpal),

3) vlastnosti výrobku a možnosti, případně doklady jeho využití (nasákavost, přímý styk s ohněm, ulpělé potraviny, využití v dalších technologických procesech) a v neposlední řadě

4) možnost exaktního ověření vesměs subjektivních výsledků makroskopického studia, včetně získání detailní dokumentace povrchu a řezu keramickým zlomkem (někdy nábrusu nebo i výbrusu v makro i mikroměřítku.

Studium historické keramiky v Čechách pomocí exaktních analýz není z objektivních důvodů zatím nijak systematicky rozvíjeno. Neexistuje totiž pracoviště, které by bylo schopno dlouhodobě věnovat pozornost otázkám, jejichž řešení vyžaduje soustavnou kooperaci geologických (geologie, pedologie, petrografie, mineralogie) a chemických profesí a archeologa, a zejména rozvoji metodiky takového studia. Výběr analyzovaného materiálu bývá v podstatě náhodný, závislý na pohledu archeologa, který však je z pohledu exaktních metod v nejlepším případě poučeným zájemcem, ne však plnohodnotným partnerem pro interpretaci získaných dat.

Lokality ze středověkého období, jejichž keramika byla (ne jako solitérní předmět, ale jako definovaný soubor) zkoumána pomocí exaktních metod, jsou i v rámci celé České republiky nečetné.