Založením Nového Města pražského Karel IV. inicioval, navrhl a fakticky realizoval správní, kulturní a hospodářské centrum střední Evropy, které svým rozsahem nemělo v celé Evropě průběhu 14. století obdoby. Počin založení a výstavby nepochybně představuje nejmohutnější středověké urbanistické dílo realizované v tak krátkém čase, jehož funkce kontinuálně přetrvala do našich dnů.

Úchvatné a velkorysé novoměstské založení odjakživa lákalo generace historiků, archivářů, stavebních historiků i archeologů, kteří tento ojedinělý urbanistický počin studovali snad ze všech možných směrů pohledu. Jak již tomu tak bývá, každé další studium, každý další objev či hmotný nález s sebou přináší nekonečné množství dalších otázek a ty nejobtížnější souvisejí se samotným záměrem, koncepcí a úmyslem zakladatele, které dodnes trápí další a další generace badatelů. Především je nutno se zamyslet nad enormním teritoriálním rozsahem městského založení, které ve své podstatě postačovalo rozvoji města po celých dlouhých pět set let až do průmyslové revoluce v polovině 19. století. Až tehdy hradbami opevněný areál přestal postačovat novému přílivu obyvatelstva a rozvoji průmyslových podniků a vznikají nové sídelní aglomerace (Vinohrady, Karlín, Žižkov, Holešovice či Smíchov) navázané na rozvoj industrializovaných předměstí.

Rozsah města mohl býti stejně tak dobře výsledkem předimenzovaných představ panovníka, podobně jako jejich nenaplněním. Existence rozsáhlých nezastavěných ploch uvnitř města mohla počítat s jeho předvídatelným rozvojem, avšak rovněž mohla ovlivněna poměrně složitou geomorfologickou situací pražské kotliny.

Během velmi krátké doby byla vně městských hradeb Přemysla Otakara II, chránících Staré Město pražské zastavěna plocha přesahující dva čtvereční kilometry (240 hektarů) a dimenze základních stavebních článků města, ulic či veřejných prostranství poskytují dostatečný prostor i v době současného životem kypícího velkoměsta s městskou hromadnou dopravou a automobilovým provozem. Plocha hlavních náměstí svým rozsahem přesahovala půdorysnou rozlohu průměrných středověkých měst tohoto období. Obdivuhodná byla délka (přes 750 metrů) či šířka (přes 60 m) náměstí a neobvykle velkorysých dimenzí dosahovaly i šířky hlavních ulic od 18 do 27 metrů.

Založení Nového Města pražského pochopitelně vycházelo z geomorfologické situace, dosavadní zástavby a stávající majetkové držby. Druhou základní premisou výstavby města byla více než stoletá znalost a zkušenost s výstavbou i životem středověkého města. Těmi stavebník disponoval, a to v celoevropském rozsahu, čímž se významnou měrou rozšířily jeho inspirační zdroje. Karel IV. v době přípravy urbanistického konceptu Nového Města již měl procestovánu celou Evropu od východu na západ i od severu na jih a jeho pohnutky mohly ovlivnit desítky navštívených měst.

Je zřejmé, že jimi nebyla města s hustou zástavbou, těsnými uličkami a drobnou parcelací, ale mohutná obchodní centra té doby v Pobaltí či střední Itálii. Nelze však zcela pominout zcela zásadní vliv pravidelných a velkorysých založení posledních Přemyslovců, na jejichž odkaz Karel IV. velmi rád odkazoval. Proces urbanistické koncepce rovněž vycházel z panovníkovy snahy koexistence obou městských založení, tedy již existujícího Starého a nově se rodícího Nového Města pražského. V neposlední řadě je nutno zmínit vliv symboliky a náboženských idejí na podobu světa středověkého člověka. Symbol pomáhal středověkému člověku pochopit smysl, souvislosti a tlumočil mu realitu. Město, podobně jako klášter, bylo místem řízeného společenského života se společnými prvky, kterým byla uzavřenost (hradbou či zdí), pravidelnost a řád – v tomto případě božský. Klášter byl předobrazem ráje, zatímco předobrazem středověkého města byl Jeruzalém – město nebeské.

Ideový záměr otce zakladatele transformovaný do podoby konkrétní urbanistické studie bylo nutno přenést do členité krajiny s množstvím přírodních roklí, strží či vodotečí a především do krajiny již částečně zasídlené. Výstavba Nového Města pražského musela ve větší či menší míře respektovat starší sídelní jednotky či významné profánní a především sakrální solitéry.

Na vyměření města se základě jasné urbanistické koncepce bezpochyby podílely početné týmy agrimensorů (zeměměřičů), jejichž možnosti, vycházející především z antických znalostí, nebyly velké, ale schopnosti mimořádné. Základem každého dispozičního řešení byla pravidelná geometrická osnova, jejíž vzájemné poměry a vztahy dávaly celkové podobě urbanistického řešení harmonický ráz a podobu na základě jasných matematických relací. Kromě antických tradic se konstrukční metody proporčních sítí opíraly i o nejnovější výsledky arabských aritmetiků z průběhu 10. až 12. století, ale také o symboliku čísel vycházejících ze středověké mystiky. Přesto každý objekt byl v rámci města správně umístěn a dimenzován s ohledem na územní plán i urbanistickou koncepci, která v sobě však spojovala čistě prozaické politicko-reprezentativní, rezidenční, správní, ekonomické i kulturní aspekty, spojené se skrytou symbolikou motivovanou dynastickými, bohemocentristickými, imperiálními, ekonomickými a státně sakrálními snahami. Stručně řečeno byly dány jasné představy o situování obytných, výrobních či distribučních zón města i komplexů duchovní správy uspokojujících potřeby obyvatel nového města i jeho návštěvníků. Značný důraz byl kladen na komunikační síť jako základní osnovu organizace dopravy a infrastruktury města, která byla fixována na polohu městských bran, hlavních dopravních uzlů a tvořena dostatečně dimenzovanými přímými širokými ulicemi.

Nyní již zbývá pouze stanovit ono „cardo“ či „decumanus“ a narýsovat si půdorys Nového Města pražského tak, jak jej na podzim roku 1347 v průběhu klidných večerů za svitu loučí a hlasitého pokřikování vyměřovali dvorní geometři Karla IV. do neklidného terénu mezi hradbami Starého Města a Vyšehradu až po Psárské návrší v prostoru dnešní Pankráce. Panovníkova snaha založit „jedno město jednoho těla se Starým Městem“ podmínila nutnost jejich vzájemného pevného kompozičního propojení. K tomuto navázání se jako nejpříznivějším jevil specifický pravidelný útvar Havelského města vysazeného poměrně pozdě (nejstarší zpráva z roku 1265) do jihovýchodního segmentu Starého Města pražského s přímočarou osnovou a kolmým navazováním ulic a náměstí.

Tento nejmladší, nejpravidelnější a nejblíže Novému Městu pražskému se nacházející útvar se spojil v jednotný kompoziční celek s dolní částí Nového Města pražského a jeho hlavním tržním prostorem Koňským trhem (Václavské náměstí), které je trasováno kolmo na Havelské město a okolní ulice jsou na něj kolmé či rovnoběžné (Příkopy, Jindřišská, Opletalova, Panská a Politických vězňů). Porovnáváním jednotlivých vzdáleností mezi hlavními komponenty novoměstského založení dojdeme ke stanovení základní měrné jednotky jednoho zemského provazce používaného v průběhu 14. století (cca 30,8 metru). Vodorovně s hlavní osou Havelského města (Rytířská ulice) byla vedena ve vzdálenosti 12 provazců hlavní západovýchodní osa novoměstského založení, kterou se stala severozápadní strana Jindřišské ulice se středem (cardem) v místě kde se protnula s jihovýchodní frontou Václavského náměstí (dnešní roh s Vodičkovou ulicí). Podobně jako Václavské náměstí spojovalo Staré Město přímým směrem s jednou z hlavních městských hradeb v prostoru dolního Nového Města, byla trasována Ječná ulice jako hlavní kolmá komunikační osa spojující Dobytčí trh s další důležitou městskou branou.

Velkolepá a do detailů promyšlená koncepce výstavby města již skutečně předznamenávala příchod nového věku, věku renesance a se středověkem již měla pramálo společného. K této skutečnosti přispěla i existence podrobných zákonných norem a předpisů, kterými byly stavební aktivity i následný život ve městě jasně determinován.

Jednalo se především o nařízení upravující výstavbu, a to jak dispozičně, proporčně či materiálově (omezení půdorysu či výšky staveb; z důvodu častých požárů preference staveb z kamene), tak i termínově (zahájení stavby a její dokončení). Významným faktorem se rovněž jeví snaha panovníka o prosperitu města, přičemž jeho snahou bylo omezení hypotéčního zadlužení jeho nových obyvatel formou časově omezeného osvobození od daní v případě realizace kamenných novostaveb či rozdělování stavebních parcel přímo z rukou panovníka, který byl jejich vlastníkem. Většinu pozemků získal Karel IV. ještě před zahájením výstavby města výkupem či směnou pozemků s řádem křižovníků s červenou hvězdou, kteří byli jako oblíbený řád posledních Přemyslovců majiteli velké většiny pozemků na pražském pravobřeží před hradbami Starého města pražského.

Pravidelné vyměření Nového Města pražského nám umožňuje jeho členění do čtyř logických a jasných urbanistických celků s různými projevy integrace starších sídelních forem, pravidelnostmi založení, hustotou zástavby, využitím plochy, situování funkčně-provozních areálů a dalších komponent urbanistického záměru.

Založení Nového Města pražského v rámci uskutečňování zcela nové státní koncepce představovalo krok nezanedbatelného významu, což dokládá listina vydaná na hradě Křivoklát již 3. dubna 1347, v níž je jednoznačně deklarována snaha rozšířit hlavní město království o nově vysazené samostatné město. Záměr v této době byl nepochybně pouze deklarován, ale připraven musel být mnohem dříve, jelikož jeho kodifikaci musela předcházet komplikovaná jednání především s krajně podezřívavou staroměstskou radou a obcí, hluboké rozvahy ekonomického charakteru i porady a projekční úvahy nad faktickou realizací městského založení. Úvahy o vzniku centra světské vlády nad křesťanským světem ve středu říše římské byly rozvážným záměrem nepochybně ovlivněným světoběžnictvím Karla IV., který za své mládí navštívil většinu významných míst středověké Evropy. Vzdělanost, jazykové schopnosti a mimořádný rozhled byly podhoubím pro velkorysé koncepty. Snaha vyvarovat se nekoncepční a finančně náročné improvizace a živelnosti, kterou měl možnost Karel IV. na vlastní oči sledovat při svém pobytu v Avignonu v době rodícího se kulturního, duchovního a hospodářského centra západní Evropy během papežského schizmatu, nepochybně sehrála významnou roli. Právě zde mohl vidět koncepci a realizaci stavby nového městského hradu za papeže Klementa VI., který byl jeho vychovatelem, rádcem i blízkým přítelem. Pečlivá organizační příprava urbanistického projektu vycházela ze znalosti stávajícího stavu a konvolutu technických opatření ovlivněných kvalitou stavebních pozemků a možnými spekulacemi s nimi, přítomností vodních zdrojů, průběhem komunikací. Spekulace s pozemky byla vyřešena jejich soustředěním do rukou stavebníka, tedy panovníka a mohla být předložena finanční rozvaha, materiálová bilance a urbanistický koncept. Projekční a přípravné práce byly zahájeny nejpozději v roce 1345 a snad i dříve v roce 1344. Finalizace projektu spadá do pro Karla hektického roku 1346, kdy se stal římským králem, přišel o otce, a tudíž se stal i králem českým. Není tedy divu, že se po otcově smrti na čas uchýlil do cisterciáckého kláštera ve francouzském Ourcamp, kde velmi pravděpodobně dokončil velkolepé zakladatelské dílo.

Již ze zakládací listiny je zřejmé, že jednou z klíčových otázek založení města byla "s dobrým rozmyslem a se zdravou radou" integrace starších sídelních forem v podobě existujících a žijících předlokačních sídlištních aglomerací se všemi atributy jejich existence, o nichž se hovoří jako o "předměstích, dědinách, polích a rolích před městem ležících". Tento pestrý, geomorfologicky členitý prostor byl různou mírou zaplněn sídlištními areály jednotlivých, značně dezintegrovaných společenských komunit. Stranou ponecháme osídlení pravěké, které v době výstavby města již na jeho podobu a rozvoj nemělo pražádný vliv. Podobně tomu bylo s plochými kostrovými pohřebišti průběhu 9. a 10. století, které známe z prostoru pražského pravobřežní, kam zřejmě byli ukládáni zemřelí z prostoru podhradí pražského hradu na území dnešní Malé Strany. Jedno takové pohřebiště z 1. poloviny 10. století bylo zachyceno v domě u Lhotků a hotelu Adria na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice. Intenzivnější doklady sídelních aktivit na pravém břehu Vltavy máme možnost na základě archeologických výzkumů sledovat od průběhu 11. století a především v průběhu 2. poloviny 12. a 13. století je značná část plochy budoucího nového města zasídlena. Během této doby postupně vzniká zárodek městské sídlištní aglomerace, tvořené kostely, dvorci, domy či chatami s pestrou skladbou etnických a religiózních skupin a se specializovanými areály obchodníků, řemeslníků či agrárníků. Termínem aglomerace označujeme sídelní komplex jako strukturované nakupení sídel a společenských skupin. Na intenzifikaci sídelních aktivit mělo mimořádný vliv dočasné přenesení sídla přemyslovských panovníků v 2. polovině 11. století na Vyšehrad, čímž nabyla na významu severojižní komunikace spojující oba hrady. Funkci západovýchodní komunikace plnil kromě staršího dřevěného a mladšího románského kamenného mostu významný bubenský brod u Poříčí.